Čas jen pro mě

Pán tvorstva

Mámě to asi přišlo normální vdát se, starat se o velkou rodinu, kterou finančně zajišťoval táta, a nemít žádné ambice. Rodiče byli oba vychováni v přísně katolických rodinách a na prvním místě byly děti. A nás bylo sedm! Na rodinných fotkách stojíme vedle sebe jak schůdky.

Z dětství si pamatuji hlavně ty okamžiky, kdy táta přišel z práce, máma mu pomohla z kabátu a podala pantofle. Každodenní společné večeře probíhaly v dusné atmosféře, hlavní přece bylo, aby byl táta spokojený! Když neměl náladu, jedlo se mlčky. Když měl potřebu vyprávět, co bylo v práci, nemohlo se odejít od stolu dřív, než domluvil. Tenkrát v sedmdesátých letech minulého století pracoval jako opravář televizí a kromě práce ve státní Kovoslužbě měl ještě řadu „melouchů“, takže se nám vedlo docela dobře.

Příběh Anežky (53): Když zdravý rozum ustoupí fanatismu

„Ženské“ práce

„Káťo, nekoukej se pořád do těch knížek a pojď mi pomoct na zahradě,“ slýchala jsem často. „Káťo, je potřeba vyžehlit! Kde zase jsi?!“ Ze sedmi sourozenců jsem byla jediná dcera. Bráškové byli všichni mladší a neustále utvrzovaní v tom, že domácí práce jsou ryze ženskou záležitostí. 

Do školy jsem na rozdíl od bratrů chodila ráda. Už od dětství jsem si uvědomovala, že vzdělání je vstupenkou k samostatnosti. První problém nastal, když jsem podala přihlášku na gympl. „Káťo, není to zbytečné? Co kdybys šla třeba na ekonomku,“ říkala máma. „Můžeš být někde v kanceláři, než se vdáš.“– „Kateřino, ty ses zbláznila,“ rozčiloval se táta. „Nebyla by lepší třeba střední pedagogická? Učila bys v mateřské škole. Stejně budeš mít děti, tak na co nějaké dlouhé vzdělávání.“ Nakonec ho přemluvila moje třídní, která mu vysvětlila, že když vystuduju gymnázium, mohu pokračovat na pedagogické fakultě. To táta skousnul. Ženská a učitelka, to pro něj bylo pochopitelné.

Příběh Kateřiny (40): Vlastní vinou nemám děti

Výborná studentka

Se skřípěním zubů obou rodičů jsem začala studovat gymnázium v okresním městě. Vstávala jsem každé ráno v pět, abych stihla vlak v šest hodin. Večer jsem se vracela někdy i kolem osmé. A to jsem ještě musela udělat úkoly a připravit se na druhý den. Doma to nikoho nezajímalo. O víkendu mě máma budila brzy, abych prý „nezpanštěla“, a musela jsem jí pomáhat v kuchyni.

Přesto jsem většinou na vysvědčení měla jedničky a dvojky, trojky jen výjimečně. Docela mi šly jazyky, kromě povinné ruštiny a pak němčiny jsem chodila na nepovinnou angličtinu. Moje volba byla jasná – zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Útěk z domova

„Mámo, ta holka není normální,“ láteřil táta. „Dovolili jsme jí gymnázium, aby šla studovat na učitelku! A teď Praha a vysoká ekonomická. To je pro chlapy, ženská se má vdát a rodit děti.“ – „Ale já děti nechci,“ prvně v životě jsem se postavila na odpor. „Chci studovat a být nezávislá!“ – „No, holčičko, v tom já tě tedy podporovat nebudu!“

Našla jsem si brigádu, abych si vydělala aspoň na prvních pár měsíců. Táta se mnou nemluvil, máma plakala, ale vlastně mi taky nerozuměla. „Nevím, nevím, Káťo, jestli děláš dobře,“ tiše říkala. „Budeš tam úplně sama.“

Příběh Veroniky (48): Děti nemám a nikdy jsem je nechtěla. Prý jsem divná

Z brigády na brigádu

Sama jsem byla, protože jsem neměla čas na kamarády, musela jsem si vydělávat. Máma občas poslala tajně nějaký peníz. Pokaždé mě to dojalo, protože jsem si dovedla představit, jak těžce uspořila a navíc utajila před tátou a bratry, že mě podporuje. Domů jsem jela jen na Vánoce a pak na letní prázdniny, kdy jsem si u nás našla brigádu. Kromě mámy se mnou nikdo téměř nemluvil.

V prvním roce studia přišel listopad a s ním revoluce. Otevřely se pro mě nové možnosti! Semestr jsem strávila v Londýně, další v Mnichově. Před státnicemi už jsem měla místo v mezinárodní firmě. Na promoci dorazil jen nejmladší bratr. Táta se mnou nemluvil a máma prý trochu onemocněla. Za tři měsíce zemřela – rakovina vaječníků. Chodit k doktorům jí přišlo zbytečné. Možná kdyby šla k lékaři včas, mohlo to být jiné. Kdyby neexistují. Bylo jí teprve třiačtyřicet let…

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

„Single“ život

Domů jsem nejezdila, bráchové se oženili, jména jejich manželek a dětí jsem si nepamatovala. Na Vánoce mi posílali pohled, ale nezvali mě. Můj život se hnal tryskem dopředu. Zdálo se, že rozjetou kariéru nikdo a nic nemůže zastavit. Měla jsem samozřejmě občas i nějakého přítele. Vztah pokaždé ztroskotal na tom, když se objevila slova „svatba“ a „děti“. Na své soběstačnosti jsem si zakládala. Vždyť mi nikdo s ničím nepomohl, žádné peníze jsem nedostala, přitom jsem si postupně koupila pěkný byt, k dispozici jsem měla služební auto.

Užívala jsem si luxusní dovolené, na které jsem jezdila buď s kamarádkami nebo s momentálními partnery. Vánoce a Nový rok jsem pokaždé slavila někde jinde. Pak ale nastal problém.

Příběh Marie (80): Zatajený vnuk

Smutná dovolená

„Katko, promiň, ale na ty Kanáry s tebou nepoletím,“ oznámila mi kamarádka Eva. „Na dovolenou pojedu s Honzou.“ – „Nemůžu přece vyplácat dny dovolené, potřebuju být s Martinem,“ bez skrupulí řekla kolegyně Jana.

Tak jsem se vydala na vánoční dovolenou úplně sama. Byl to zvláštní pocit. Najednou mi bylo smutno. Seděla jsem sklesle v letištní hale a přemýšlela o tom, jak se máma za celý život nepodívala k moři. Bylo mi tolik jako jí, když zemřela. „Bude líp, užiju si dva týdny, kdy nebudu nic dělat, budu si číst a relaxovat,“ řekla jsem si, když jsem nastupovala do letadla.

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?

Dětská společnost

„Doufám, že vám to nevadí,“ uslyšela jsem ve chvíli, kdy jsem si sedla na prostřední sedadlo v řadě. „Oba chtěli sedět u okna, tak jsem zajistil, aby Ema seděla sama, já jsem přes uličku s Filipem, ten je mladší a víc zlobí,“ omluvně se usmál muž v mém věku. „Emča je hodná, určitě vás nebude obtěžovat,“ dodal. V duchu jsem se vyděsila pětihodinové cesty s malou holkou vedle sebe, ale společensky jsem odpověděla: „To je v pořádku,“ a vyndala jsem čtečku.

O Emě jsem opravdu celou dobu nevěděla. Snad nikdy jsem neviděla tak klidné a zamlklé dítě. Vystačila si s malováním, hrála hry na tabletu a dívala se z okna. Ještě, že vedle mě neseděl její brácha. Toho jsem slyšela celý let. „Tati, kdy už tam budeme?“ – „Tati, tatííí, já chci pít!“ – „Tatííí, rychle, musím čůrat!“

Příběh Věry (77): Vnučka se mi vrátila

Drzý kluk

Po přistání na Tenerife jsem nastoupila do autobusu, který mě měl odvézt k hotelu. Už jsem se těšila na to, že si dám sklenici sangrie a půjdu se ještě podívat k moři, aspoň na chvíli. Ze snění mě vyrušil výkřik: „Hele, tati, tati, to je ta paní, co seděla v letadle vedle naší Emči. A jede sama.“ – „Paní, ty nemáš děti?“ – „Prosím vás, nezlobte se, moc se omlouvám,“ říkal ten muž rudý až za ušima a táhl toho kluka dál ode mě.

Když jsme stáli u recepce ve stejném hotelu, myslela jsem, že tomu drzounovi dám pár pohlavků. „To bydlíš úplně sama na pokoji?“ vykřikl ještě, než ho jeho otec stačil okřiknout. Pokoje jsme měli ještě ke všemu vedle sebe! Otevřela jsem dveře na balkon a slyšela: „Tatííí, ta paní asi nemá ráda děti!“

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit

Tichá holčička

V hotelové restauraci bylo plno a vrchní mě vedl ke stolu, kde byla ta rodinka s nevychovaným klukem. Na mém výrazu tváře asi bylo vidět, že zrovna nadšená nejsem. „Já vím, že vám lezeme na nervy,“ podíval se na mě nešťastně ten muž. „Ale Filip slíbil, že bude zticha,“ dodal zoufale.

„Umřela nám maminka a Filip se s tím podle té paní doktorky, ke které chodíme, vyrovnává křikem,“ řekla najednou naprosto vážně Ema. Nastalo dlouhé ticho. – „To je mi líto,“ špitla jsem, protože jsem na to neuměla jinak odpovědět. – „Měla ošklivou nemoc a vypadaly jí vlasy,“ tiše řekla Ema. „A já jsem jí tak ráda hladila po vlasech,“ rozplakala se. – „Vezmu je na pokoj,“ řekl jejich táta. „Přece vás nebudou zatěžovat našimi problémy.“ –„Ne, za to přece nemůžou,“ bylo mi jich najednou líto. „Mně taky umřela maminka na rakovinu,“ slyšela jsem, jak jim proti své vůli říkám. Ani nevím, jak mě napadlo se zeptat: „Jestli jste tu poprvé, musíte se podívat do Loro Parku. Je tam vystoupení papoušků a taky terárium s tučňáky! Můžu tam s vámi jít…“

Příběh Eriky (52): Moje máma Eva

Šťastná rodina

Vánoce i silvestra jsme strávili společně. Vlastně to bylo docela hezké. Pavel, otec dětí, byl chytrý a příjemný společník. Filip se brzy uklidnil a pořád mi něco vyprávěl. Emča se držela zpátky, ale v Loro Parku mě nadšením chytla za ruku. „Katko, podívej na ty žraloky, a já se jich vůbec nebojím!“

Na letišti v Praze jsme se loučili jako dobří kamarádi. Musela jsem si přiznat, že se mi po nich bude stýskat. „Hele, Katko, nechceš k nám přijít na návštěvu?“ řekl najednou Filip. – „A mohla by ses přijít podívat, až budu mít vystoupení v baletu,“ vážně dodala Emča. – „Tak, děti, co když pozveme Katku na večeři?“ ozval se Pavel.

Od té doby uplynulo skoro sedm let. Už dávno bydlíme všichni pohromadě jako rodina. Neříkám, že to bylo vždycky jednoduché, ale neměnila bych! Mám báječného manžela a jako bonus skvělé děti. Dneska už tři, Klárka se nám narodila před pěti lety. Kdo by to řekl, že budu mít dítě, a k tomu po čtyřicítce!