Čas jen pro mě

Narodila jsem se za války v malém městě kousek od Benešova. Rodiče měli pár hektarů pole, vždy chovali několik prasat a krávy. Dětství si vybavuji jako velkou dřinu, protože jsme s dvěma staršími bratry pomáhali, kde bylo třeba. Pak museli rodiče vstoupit do družstva, které u nás vzniklo. Ale malé políčko a prase v chlívku jsme měli pořád na přilepšenou. Naši odcházeli už za svítání a já jsem připravovala bratrům snídani, krmila slepice, králíky. „Věrko, ženská se musí umět otáčet,“ říkala maminka. „Co se teď naučíš, to se ti hodí, až se vdáš.“

Láska a rychlá svatba

Na vzdělání se u nás nedalo. Ani jsem se nevyučila, chodila jsem do hospodářské školy, ta trvala jen dva roky. Vdávat jsem se musela v osmnácti. Můj Jirka byl vyučený zedník. Přestěhovala jsem se k jeho rodičům do sousední vesnice. Taky měli malé hospodářství. Tchán byl hodný, ale tchyně si pro jediného syna představovala lepší partii. „Věro, tu bramboračku my děláme jinak,“ peskovala mě. „Proč tam dáváš tolik majoránky? Jiřík to tak nemá rád.“ Když se narodil Pavlík, nastalo peklo na zemi. „Co to je za móresy, pojmenovat dítě jinak než po tátovi? Proč se s tím klukem pořád mazlíš? Ty mu zpíváš? Bude jenom rozmazlený…“ K hodné babičce měla daleko, Jirka se snažil, ale nešlo to.

Vesnice na konci světa

Naštěstí jsem měla tak hodného chlapa, který jednoho dne doma oznámil, že si našel místo s bytem! V malé vesnici na konci světa, jak jsem říkala té vesničce na Žatecku. Chmelařské družstvo potřebovalo údržbáře a můj šikovný Jirka se jim hodil. A tak jsme tam zakotvili, našli si nový domov i přátele. Po pár letech, to už jsem pracovala jako pomocná kuchařka v místní mateřské škole, jsme se zmohli na vlastní domek.

Jen další děti nějak nepřicházely. Po Pavlíkovi jsem ještě třikrát otěhotněla, ale pokaždé potratila. Moc mě to mrzelo, chtěla jsem vždycky velkou rodinu. „Věruško, buď šťastná, že máme jedno hodné zdravé dítě,“ říkal můj nenapravitelný optimista Jirka. „Jsou lidi, kteří nemají žádné, a to je teprve neštěstí.“

Pavlík, sluníčko našeho života

Pavlík by hodný kluk. Takové sluníčko. Dobře se učil, vystudoval stavební průmyslovku s vyznamenáním. Byli jsme na něj tak pyšní! Pak ho přijali na vysokou školu, na stavební fakultu. Zvládal všechno bez problémů a každý týden jezdil domů. „Mami, tati, co byste řekli tomu, kdybych příští víkend někoho přivezl,“ řekl tajemně. „Jaruška se vám bude líbit. Pracuje jako zdravotní sestřička. Je sama, nikoho nemá, rodiče jí zemřeli, vyrůstala střídavě v dětském domově a u babičky.“

Až se stydím za to, jak se mi od prvního pohledu nelíbila! Měla zlé oči. Pavlíkovi jsem nic neříkala, byl tak zamilovaný. Naše chalupa se jí zdála nemoderní. To, co jsem uvařila a upekla, snědla jen s přemáháním. „Já jsem zvyklá na zdravější jídla,“ okomentovala moji kuchyni. Když po víkendu odjeli, Jirka se mi svěřil: „No, je taková divná, snad ten kluk ví, co dělá.“

Divná snacha

Jaruška si ho úplně omotala kolem sebe. Měla jsem strach, že ani nedostuduje, protože podle Jarky to „byl zbytečně strávený čas“. S odřenýma ušima udělal státnice a získal diplom. Na jeho promoci jsem plakala dojetím. Zůstal v Praze a brzy se oženil. Ta svatba byla divná. Z naší strany tam byli mí bratři s rodinami, má stařičká tchyně, která se časem trochu změnila, a chovala se ke mně lépe. Jarka tam měla jen babičku – osmdesátiletou nedoslýchavou paní. Babička byla milá, ale Jarka… Ten zlý výraz v očích, ten tam byl pořád.

S dětmi nepospíchali. „Přece nebudu tak hloupá, abych si zkazila život tak brzy jako ty,“ řekla mi jednou. Nakonec se pár let po svatbě narodila Pavlínka. Moc jsme si ji neužili. Když jsme chtěli jet do Prahy, byla údajně nemocná Pavlínka, pak zase Jarka. Na prázdninách u nás byla jen jednou, s Pavlíkem. Jarka si prý nemohla vzít dovolenou.

Bez syna i bez vnučky

Na ten den nikdy nezapomenu. Bylo kolem půlnoci a zazvonil telefon. „Tady Jarka. Babi, musím ti říct nepříjemnou věc. Pavel měl autonehodu. Nepřežil.“ Zavěsila. Pak už to bylo jak ve snu. Ani nevím, jak jsem přežila pohřeb. Jarka si do půl roku našla nového přítele a Pavlínku jsme neviděli. Jirka se trápil, až se doslova utrápil k smrti. Dva infarkty, třetí nepřežil.

Zažádala jsem si o místo v domě seniorů. Kousek od našeho domu, ten jsem si ještě nechala a pronajímám ho moc hodné rodině, která mě občas navštíví. Jsem po mozkové příhodě a unavená často usínám po obědě. A tak mě zastihla Pavlínka!

Našli mě!

Jarka se znovu vdala a tvrdila jí, že rodina jejího otce o ni nemá zájem. Nejdřív tomu věřila. Ale Marek, její muž, se to rozhodl prozkoumat. Našel, kde bydlím, a napsal mi, že by mě oba s Pavlínkou rádi poznali.

Už to je rok, co mě tak zaskočili. Teď za mnou chodí každý týden. Z Pavlínky vyrostla úžasná holka, je učitelka. V práci poznala Marka, je to taky učitel. A malá Nikolka, moje pravnučka, je tak podobná Pavlíkovi! Škoda, že se toho nedožil Jirka…