Plakal vlastně pořád – ve dne, v noci. První dny jsme si říkali, že to přece přejde. Nepřešlo. Dětská lékařka řekla, že je to krásný a zdravý kluk. A že pláče? No, děti přece pláčou. Zato já jsem se úplně se sesypala. Když se Radek vracel z práce, seděla jsem v křesle, Kryštůfka v náručí, a tekly mi slzy.
Uvařit, uklidit, vyprat – to najednou bylo nad mé síly. Radek mě čím dál častěji nacházel sedící a tupě zírající. Mastné a neupravené vlasy stažené do culíku, oči bez jiskry. Unavená, otrávená ženská, která uklidňuje plačící dítě.
„Proč jsme to dítě vlastně tolik chtěli?“ ronila jsem slzy. „Mě to zabije, už nemůžu,“ plakala jsem. – „Alice, co to říkáš???“ vykřikl Radek. „Vždyť ty jsi snad nemocná!“ dodal a práskl dveřmi.
Jako v mlze jsem bloumala po bytě, Kryštůfka jsem ani nevykoupala, akorát jsem ho nakojila. Pořád křičel. Radek se vrátil asi za dvě hodiny. Vůbec se se mnou nebavil, někam telefonoval a pak řekl: „Zjišťoval jsem si nějaké informace. Máš poporodní depresi, musíš se léčit.“ – „A co Kryštůfek? Co ten? Co s ním bude?“ – „Budou se střídat babičky, už jsem se s nimi domluvil.“
Znovu jsem se usedavě rozplakala. „Já tu Kryštůfka nikomu nenechám!“ Radek ale nereagoval a pořád někam telefonoval. Ráno jsme nejdřív společně jeli k dětské doktorce, podle které Kryštůfek málo přibírá na váze. „Podívejte, maminko, samozřejmě je nejlepší kojení. Ale když to nejde, tak to nejde. Musíte myslet na dítě.“ A chlapeček dostal umělou výživu.
Doma už čekala moje máma: „Alinko, buď v klidu. O malého se postaráme. Víš, tyhle problémy, nebo podobné, měla tvoje babička, ta od táty. Po porodu strejdy Milana skočila z okna. Z táty byl v šesti letech polosirotek. Je to tvrdé, já vím, ale podle psychiatra jde o dědičnou chorobu. Poporodní deprese není žádní legrace. Takže ty pojedeš s Radkem k doktorovi a my to tady s Kryštůfkem zvládneme.“
Dostala jsem nějaké léky, ale trvalo měsíc, než jsem se z toho aspoň trochu dostala. U Kryštůfka – a i u mě – se střídaly máma a tchyně. Obě byly úžasné. Dostaly instrukce od psychiatra, jak mě znovu zapojovat do péče o dítě.
Největší zásluhu má ale Radek. Když jsem později četla články o poporodní depresi, zjistila jsem, že velké procento manželství se rozpadne, protože muži to nechápou. My jsme to ustáli.
Po dvou letech jsem dokonce začala toužit po druhém dítěti. Ale nejdřív jsme to probrali s mým psychiatrem. Amálka se narodila před rokem. Radek byl v pohotovosti, babičky také. Tentokrát jsem byla v pohodě. Naštěstí.
Přesto radím všem maminkám: Stát se to může kterékoli z vás. Nebraňte se a vyhledejte odbornou pomoc. Vyplatí se to.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…
Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…
Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…
„Otěhotněla jsem před maturitou a David přišel na svět, když mi bylo pouhých devatenáct,“ začíná…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Celý život jsem si zakládala na tom, že jsem samostatná a racionálně uvažující osoba. Aby taky ne,…
„Abych to uvedla na pravou míru, zvířata máme u nás v rodině rádi všichni a minimálně jeden pes a…
Když děti vyletí z domova, většinou se těšíme, až se staneme prarodiči. Vnoučata přinášejí do…
Komentáře