Čas jen pro mě

Velká radost

Otěhotněla jsem až pět let po svatbě. Už jsem s doktorem probírala možnost umělého oplodnění, když jsem najednou zjistila, že jsem těhotná. Cítila jsem obrovské návaly štěstí a radosti. Stejně tak můj Radek. Vždyť už mi bylo pětatřicet!

Porod proběhl kupodivu bez problémů a já jsem najednou v ruce držela maličký řvoucí uzlíček, který dostal jméno Kryštof.

Doma bylo na náš návrat všechno připravené. Položila jsem Kryštůfka do postýlky a Radek servíroval slavnostní oběd. Moc jsem si ho nevychutnala. Kryštůfek začal plakat a plakal až do té chvíle, než jsem ho vzala do náručí.

Příběh Katky (49:) Matkou proti své vůli

Já to nevydržím!

Plakal vlastně pořád – ve dne, v noci. První dny jsme si říkali, že to přece přejde. Nepřešlo. Dětská lékařka řekla, že je to krásný a zdravý kluk. A že pláče? No, děti přece pláčou. Zato já jsem se úplně se sesypala. Když se Radek vracel z práce, seděla jsem v křesle, Kryštůfka v náručí, a tekly mi slzy.

Uvařit, uklidit, vyprat – to najednou bylo nad mé síly. Radek mě čím dál častěji nacházel sedící a tupě zírající. Mastné a neupravené vlasy stažené do culíku, oči bez jiskry. Unavená, otrávená ženská, která uklidňuje plačící dítě.

„Proč jsme to dítě vlastně tolik chtěli?“ ronila jsem slzy. „Mě to zabije, už nemůžu,“ plakala jsem. – „Alice, co to říkáš???“ vykřikl Radek. „Vždyť ty jsi snad nemocná!“ dodal a práskl dveřmi.

Příběh Ivany (53): Nevidím žádné světlo na konci tunelu

Musíš se léčit

Jako v mlze jsem bloumala po bytě, Kryštůfka jsem ani nevykoupala, akorát jsem ho nakojila. Pořád křičel. Radek se vrátil asi za dvě hodiny. Vůbec se se mnou nebavil, někam telefonoval a pak řekl: „Zjišťoval jsem si nějaké informace. Máš poporodní depresi, musíš se léčit.“ – „A co Kryštůfek? Co ten? Co s ním bude?“ – „Budou se střídat babičky, už jsem se s nimi domluvil.“

Znovu jsem se usedavě rozplakala. „Já tu Kryštůfka nikomu nenechám!“ Radek ale nereagoval a pořád někam telefonoval. Ráno jsme nejdřív společně jeli k dětské doktorce, podle které Kryštůfek málo přibírá na váze. „Podívejte, maminko, samozřejmě je nejlepší kojení. Ale když to nejde, tak to nejde. Musíte myslet na dítě.“ A chlapeček dostal umělou výživu.

Příběh Hanky (57): Vlastní hloupostí jsem si zničila manželství

Mám to snad v genech?

Doma už čekala moje máma: „Alinko, buď v klidu. O malého se postaráme. Víš, tyhle problémy, nebo podobné, měla tvoje babička, ta od táty. Po porodu strejdy Milana skočila z okna. Z táty byl v šesti letech polosirotek. Je to tvrdé, já vím, ale podle psychiatra jde o dědičnou chorobu. Poporodní deprese není žádní legrace. Takže ty pojedeš s Radkem k doktorovi a my to tady s Kryštůfkem zvládneme.“

Dostala jsem nějaké léky, ale trvalo měsíc, než jsem se z toho aspoň trochu dostala. U Kryštůfka – a i u mě – se střídaly máma a tchyně. Obě byly úžasné. Dostaly instrukce od psychiatra, jak mě znovu zapojovat do péče o dítě.

Příběh Lucie (38): Netušila jsem, že manžel má psychické problémy

Nebraňte se pomoci

Největší zásluhu má ale Radek. Když jsem později četla články o poporodní depresi, zjistila jsem, že velké procento manželství se rozpadne, protože muži to nechápou. My jsme to ustáli.

Po dvou letech jsem dokonce začala toužit po druhém dítěti. Ale nejdřív jsme to probrali s mým psychiatrem. Amálka se narodila před rokem. Radek byl v pohotovosti, babičky také. Tentokrát jsem byla v pohodě. Naštěstí.

Přesto radím všem maminkám: Stát se to může kterékoli z vás. Nebraňte se a vyhledejte odbornou pomoc. Vyplatí se to.