Plakal vlastně pořád – ve dne, v noci. První dny jsme si říkali, že to přece přejde. Nepřešlo. Dětská lékařka řekla, že je to krásný a zdravý kluk. A že pláče? No, děti přece pláčou. Zato já jsem se úplně se sesypala. Když se Radek vracel z práce, seděla jsem v křesle, Kryštůfka v náručí, a tekly mi slzy.
Uvařit, uklidit, vyprat – to najednou bylo nad mé síly. Radek mě čím dál častěji nacházel sedící a tupě zírající. Mastné a neupravené vlasy stažené do culíku, oči bez jiskry. Unavená, otrávená ženská, která uklidňuje plačící dítě.
„Proč jsme to dítě vlastně tolik chtěli?“ ronila jsem slzy. „Mě to zabije, už nemůžu,“ plakala jsem. – „Alice, co to říkáš???“ vykřikl Radek. „Vždyť ty jsi snad nemocná!“ dodal a práskl dveřmi.
Jako v mlze jsem bloumala po bytě, Kryštůfka jsem ani nevykoupala, akorát jsem ho nakojila. Pořád křičel. Radek se vrátil asi za dvě hodiny. Vůbec se se mnou nebavil, někam telefonoval a pak řekl: „Zjišťoval jsem si nějaké informace. Máš poporodní depresi, musíš se léčit.“ – „A co Kryštůfek? Co ten? Co s ním bude?“ – „Budou se střídat babičky, už jsem se s nimi domluvil.“
Znovu jsem se usedavě rozplakala. „Já tu Kryštůfka nikomu nenechám!“ Radek ale nereagoval a pořád někam telefonoval. Ráno jsme nejdřív společně jeli k dětské doktorce, podle které Kryštůfek málo přibírá na váze. „Podívejte, maminko, samozřejmě je nejlepší kojení. Ale když to nejde, tak to nejde. Musíte myslet na dítě.“ A chlapeček dostal umělou výživu.
Doma už čekala moje máma: „Alinko, buď v klidu. O malého se postaráme. Víš, tyhle problémy, nebo podobné, měla tvoje babička, ta od táty. Po porodu strejdy Milana skočila z okna. Z táty byl v šesti letech polosirotek. Je to tvrdé, já vím, ale podle psychiatra jde o dědičnou chorobu. Poporodní deprese není žádní legrace. Takže ty pojedeš s Radkem k doktorovi a my to tady s Kryštůfkem zvládneme.“
Dostala jsem nějaké léky, ale trvalo měsíc, než jsem se z toho aspoň trochu dostala. U Kryštůfka – a i u mě – se střídaly máma a tchyně. Obě byly úžasné. Dostaly instrukce od psychiatra, jak mě znovu zapojovat do péče o dítě.
Největší zásluhu má ale Radek. Když jsem později četla články o poporodní depresi, zjistila jsem, že velké procento manželství se rozpadne, protože muži to nechápou. My jsme to ustáli.
Po dvou letech jsem dokonce začala toužit po druhém dítěti. Ale nejdřív jsme to probrali s mým psychiatrem. Amálka se narodila před rokem. Radek byl v pohotovosti, babičky také. Tentokrát jsem byla v pohodě. Naštěstí.
Přesto radím všem maminkám: Stát se to může kterékoli z vás. Nebraňte se a vyhledejte odbornou pomoc. Vyplatí se to.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Narodila jsem se v Praze, studovala v Praze a třicet let nežila nikde jinde,“ svěřuje se v dopise…
Prodloužený víkend v Římě nebo v Paříži, dovolené po celém světě, cestování třeba jen tak… To, co…
Petr nyní žije spokojeným životem, nebylo tomu tak ale vždycky. Měl skvělou práci, ve které byl…
Děti si někdy přivedou partnery, které rodiče zrovna „nemusí“. To je případ i naší čtenářky Olgy,…
Nikdo už dnes nečeká, že bude muž všechno platit. Ale přece jen se trochu předpokládá, že na víno…
Malý Miky se na několik let stal součástí rodiny naší čtenářky Kateřiny. Příběh, který nám poslala,…
„Kdo vybírá, přebere,“ říká jedno známé české přísloví. O jeho pravdivosti se přesvědčila naše…
Ti, co si myslí, že k životu stačí jen práce a že o partnera a děti nestojí, bývají někdy…