Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit

datum: 11. 1. 2020 0:05 autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková
Rodinné prokletí? Jak tomu jinak říkat? Já jsem svého otce nepoznala, otčím se nechal živit od mámy stejně jako můj přítel ode mě. Moje dcera Bára je těhotná – a sama. Budoucí otec nepracuje a pracovat se mu nechce.

Otec pocházel z východu Slovenska a vojákoval v našem městečku. Před odchodem z vojny prý mámě řekl: „Věruško, bylo to fajn. Ale nemá to cenu, vztah na dálku nechci.“ Dal jí pusu a byl pryč. To máma ještě vůbec netušila, že je těhotná. Když to zjistila, pokusila se ho najít. Dopis putoval přes celé tehdejší Československo. Z malé vesnice za Prešovem přišla odpověď: „Příští měsíc se žením. Budu rád, když mi nebudeš komplikovat život.“

Máma splácela dluhy po manželovi

Tak jsme žily samy. Malé město, konec šedesátých let a svobodná matka. Byla tak mladá! Krátce před mým narozením oslavila dvacáté narozeniny. Babička s dědou brblali, ale nakonec nám hodně pomáhali. Brzy ovšem zemřeli, máma prodala dům a přestěhovaly jsme se do Prahy. To mi bylo deset.

Pár známostí máma měla, ale buď byli ženatí, nebo se nechtěli vázat, nebo jim vadilo, že má dítě. Pak se k mámě nastěhoval Jaroslav, kterého si vzala. Všechno bylo v pohodě, žili spolu bez problémů a pro mě byl konečně náhradním tátou, kterého jsem neměla. Začátkem 90. let se dostal do problémů strojírenský závod, kde Jarda pracoval. Dostal výpověď. Začal pít, práci si nehledal a nechal se živit od mámy. Ta jako účetní pracovala od rána do večera. Jarda pil čím dál víc, půjčoval si od kamarádů a máma to pak za něj platila. Doslova se upil k smrti. Máma pak ještě několik let splácela dluhy, které po něm zůstaly.

Moje velká láska

Já jsem mezitím odmaturovala a vystudovala pedagogickou fakultu. Po promoci jsem nastoupila do školy na okraji Prahy. Na jednom večírku u kolegyně jsem potkala Martina. Stejně starý kluk, vtipný, veselý a s nadhledem. Vyučený automechanik se mi zdál mnohem chytřejší a vzdělanější než někteří mí bývalí spolužáci z vysoké. Zrovna byl bez místa a chodil po pohovorech.

Nastěhoval se k nám domů brzy. „Co je to za chlapa, Ivuško, když pořádně nepracuje?“ – „Neboj, brzy začne,“ chlácholila jsem ji (a vlastně i sebe), „už prý to vypadá nadějně.“

Klapky na očích

Zatímco já jsem brala ve škole suplování a navíc vedla kroužek angličtiny, abych si nějaký peníz přivydělala, Martin vždycky chvíli někde začal pracovat a ve zkušební době se objevily problémy: „Ivuško, nebudu dělat pod šéfem, který je úplný blbec!“ nebo „Přece nemůžu jezdit do práce hodinu a půl! To bych ztratil skoro tři hodiny denně.“

To už došla mámě trpělivost. Já jsem ho milovala a měla jsem na očích klapky zamilovanosti. „Buďto budeš normálně pracovat a přispívat na domácnost, nebo se vystěhuješ!“ slyšela jsem jedno odpoledne mámin rozčílený hlas, když jsem otvírala dveře do bytu. „Nedopoustím, aby si moje jediná dcera zkazila život s flákačem.“

Zůstaly jsme samy

Martin se zalekl a druhý den si našel brigádu v blízkém supermarketu. A já jsem tehdy zjistila, že jsem těhotná! „Historie se opakuje,“ povzdechla máma. „Jen s tím rozdílem, že mně utekl, a tobě sice zůstane, ale neuživí tě.“

Vydržel do Barunčiných šesti měsíců. Z toho tři nepracoval. Zase jsme byly samy, tenkokrát už tři. Zvládly jsme to. Martin se nám vypařil ze života. Alimenty chodily jen sporadicky.

Pak těžce onemocněla máma a do roka zemřela. Ale radost mi dělala Bára. Vypracovala se na docela prestižní post v jedné reklamní agentuře, pronajala si byt.

Jako přes kopírák...

Všechno se zdálo takové normální. Ovšem do okamžiku, než jí do života vstoupil Lukáš. Jak jsem ho uviděla, pochopila jsem, že se točíme v kruhu. Milý, zdvořilý, chytrý, ale …. Zrovna neměl práci! Prý ji zrovna hledá. Jak já už jsem tohle znala! Bylo to jak přes kopírák.

Byl vystudovaný grafik. V časopisech je moc práce a málo peněz, v reklamkách mu nedají tvůrčí prostor… Pracoval sporadicky na volné noze. Jenže aktivně nic nesháněl. To Barča mu dohazovala kšefty. Často ještě neodevzdal práci v termínu a ona pak měla problémy. Už jsem to nevydržela a řekla jí: „Barčo, rozejdi se s ním, dokud je čas.“

Snad to bude mít vnučka snažší

Neviděla, neslyšela, pracovala a živila ho. Lukáš vstával před polednem, s ničím jí nepomohl. S vlastní rodinou se nestýkal. Prý ho matka vyhodila z domu a otce už neměl, se starší sestrou nemluvil.

„Mami, jsem těhotná,“ špitla před několika měsíci. „A co Lukáš? Jak vás uživí?“ – „Odešel,“ rozplakala se. Prý nemá zapotřebí být pořád pod Bářiným tlakem a na dítě se necítí.

Barča se stěhuje ke mně, aby ušetřila za bydlení. Na ultrazvuku se potvrdilo, že se narodí holčička. Historie se opakuje. Snad konečně ona prolomí to prokletí a bude mít štěstí na normálního chlapa!

 


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Vlaďky (52): Útěk ze zlaté klece

Příběh Vlaďky (52): Útěk ze zlaté klece

Autor: podle příběhu Vlaďky H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 3. 2020 0:05
Příběh Hany (64): Žila jsem se schizofrenikem

Příběh Hany (64): Žila jsem se schizofrenikem

Autor: podle příběhu Hany R. napsala Alžběta Morávková, Datum: 28. 3. 2020 0:05
Příběh Zuzany (33): Šéf

Příběh Zuzany (33): Šéf

Autor: podle příběhu Zuzany Č. napsala Jana Hradilová, Datum: 22. 3. 2020 0:05
Příběh Marie (65): Stalker mi vzal dceru

Příběh Marie (65): Stalker mi vzal dceru

Autor: podle příběhu Marie A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 3. 2020 0:05
Tip šéfredaktorky

5 rostlin, které jsou jedovaté pro psy

16. 3. 2020 15:00 autor -vls-