Čas jen pro mě

Syna jsem vychovávala sama

Musela jsem se takzvaně vdávat, když jsem byla na vysoké škole. Manžel Honza už měl po promoci, ale když jsme rodila našeho Ondřeje, právě sloužil povinný rok na vojně. Začátky jsme neměli snadné, proto jsme druhé dítě odkládali „až se vzpamatujeme“. Pak začal Ondra chodit do školy a miminko, které jsem tolik chtěla, nepřicházelo. To se odrazilo i na našem manželství. S Honzou jsme se rozvedli a já zůstala s Ondrou sama.

Syn mi dělal radost, vystudoval vysokou školu, vrhnul se na vědeckou dráhu a akademické tituly dnes má před i za jménem. Na dívky moc času neměl, vlastně mi představil jen dvě. Letos v lednu to bylo osm let, kdy mi trochu tajuplně oznámil, že na nedělní oběd ke mně nepřijde sám. „Máš novou přítelkyni?“ byla jsem zvědavá. „Řekni mi o ní něco?“ vyzvídala jsem. – „Jmenuje se Karolína… no, a víc uvidíš v neděli. Jen bys měla vědět, snad ti nebude vadit, že…,“ pomalu z něj lezlo, „…že má malého chlapečka.“

Příběh Gábiny (59): Složitá cesta k adoptivnímu vnukovi

 „Babi, já tě miluju!“

Pravda, v první chvíli mi ta informace vyrazila dech, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem zůstala s Ondrou sama. Co mohu vědět? A neřešila jsem to. Malý Mikulášek, Miky, se okamžitě stal mou největší láskou. Devítiměsíční klučina s velkýma modrýma očima se mě vůbec nebál, byl dobře naladěný, Karolína byla nejdřív trochu nervózní, ale pak se uvolnila a moc hezky jsme všichni strávili nedělní oběd a odpoledne.

Ondřej mi později prozradil, že Mikuláškův otec Karolínu opustil, když byla těhotná, a že se s nimi nestýká. Karolína měla rodiče na Moravě, a protože byla poslední ze čtyř sourozenců, kteří už je zásobili spoustou vnoučat, na Mikyho jim moc času a energie nezbývalo. Mladí se brzy sestěhovali a ze mě se stala babička.

„Babi, jsi ta nejlepší babička na světě a já tě miluju,“ říkal mi Mikulášek. O víkendech jsem s radostí hlídala. Malý Miky byl prostě kouzelný. Jezdila jsem s ním na výlety, několikrát jsme spolu sami dva byli u moře.

Příběh Evy (55): Vnoučata bych prý zkazila

Rozchod místo dítěte

Tajně jsem doufala, že se rodinka rozroste a že Mikymu přibyde bráška nebo sestřička.

Místo toho se Ondra s Karolínou rozešli. Vůbec jsem to dopředu netušila. Po letech se ozval Mikyho vlastní otec Petr. Konečně začal pravidelně platit alimenty, pak se dožadoval setkání se synem. A pak se znovu sblížil i s Karolínou.

„Co Miky? Co bude s Mikym?“ nešťastně jsem se vyptávala Ondry. „Co by bylo? Karolína říkala, že mu přece nevezme babičku, teda tebe.“ Chvíli to tak bylo. Miky začal chodit do školy, občas jsem ho vyzvedávala z družiny, občas s ním trávila víkend. Jenže pak najednou Karolína napsala, že na domluvený výlet se mnou nepojede, protože je nemocný. Z družiny ho nemám vyzvedávat, aby si zvykl tam zůstávat i později. Naše setkávání řídla.

Příběh Mirky (58): Snacha je silná kuřačka a vnučka tím trpí

Drsná realita

„Ahoj, Kateřino, mohla bych se ze tebou zastavit?“ zavolala mi Karolína. „Víš, já jsem ti moc vděčná, žes dělala Mikymu babičku,“ začala se sklopenými očima. „Jenže situace se změnila. Nechci mu už komplikovat život a zamotávat hlavičku. Petrova maminka o Mikuláškovi netušila, tak je šťastná. Naši se taky začali víc zajímat, ostatní vnoučata jsou už v pubertě…“ – „Já jsem ale babičku nedělala, já jeho babička jsem,“ skočila jsem jí do řeči. „Je na mě zvyklý, má mě rád, jak mu to vysvětlíš?“ neměla jsem daleko do pláče. „Chtěla jsem ho zase o prázdninách vzít k moři.“ – Karolína byla neoblomná. „K moři jede letos se mnou a s Petrem.“

Ondra se uzavřel sám do sebe a myslím si, že se nové známosti bojí. A já jsem přišla o Mikuláška. Zbyly mi jen fotky a vzpomínky. Co mu řekli, když se na mě ptal? Bude se na mě pamatovat? Třeba mě později vyhledá.

Respektuji Karolínino přání, ale stýská se mi. Už je to přes rok, ale pořád to moc bolí.