Čas jen pro mě

Takový sympaťák

Rozvod za mnou, život přede mnou! S tímhle heslem jsem před dvěma lety vstoupila do nové etapy. Přestěhovala jsem se do menšího bytu a věnovala se hlavně práci. Moje malé bistro s pár poledními jídly a kávou se docela rozjelo, dokonce jsem zaměstnala další dvě spolupracovnice.

Přes poledne jsme se nezastavily, ale odpoledne bylo trochu klidněji. To si chodily dámy různého věku posedět nad kafíčkem a zákuskem, nebo si studenti z nedaleké obchodní akademie přišli pro kávu s sebou do kelímku.

Kolem páté se tam občas zastavil takový sympaťák kolem padesátky. Většinou požádal o vodu nebo minerálku a sedl si k oknu. Občas jsme prohodili pár slov. Brzy jsem věděla, že se jmenuje Petr, je taky rozvedený a žije sám.

„Haničko, tedy jestli vám tak smím říkat…,“ trochu nervózně ze sebe soukal jedno odpoledne, když jsem mu přinesla minerálku, „víte, napadlo mě, jestli byste si nechtěla se mnou zajít třeba na kafe.“ Jen to dořekl, tak se sám rozesmál té absurdní situaci. – „No, kafe mám fakt dost v práci,“ odpověděla jsem se smíchem, „ale skleničce vína bych se nebránila.“

Příběh Lucie (44): Život se mi zhroutil jak domeček z karet

Trochu spořivý...

Domluvili jsme se na páteční pozdní odpoledne. Dala jsem si dvě deci Merlotu, který mám ráda. Petr převracel vinný lístek ze všech stran, až mi to bylo trapné, nakonec si objednal deci toho nejlevnějšího bílého vína. Tenkrát jsem tomu ještě nepřikládala žádný význam.

Bylo to moc milé setkání. Petr byl galantní, společenský muž, hezky se s ním povídalo. Když přišla servírka s účtem, klidně řekl. „Já prosím platím za deci bílého a jednu vodu.“ Úplně normální mně to nepřišlo, ale Petrovi asi ano. Tak jsem to nekomentovala. Jsme přece dva dospělí pracující lidé, nebudeme si na nic hrát.

„Byl to moc příjemný večer, Haničko,“ doprovodil mě až před dům. „Kam a kdy si vyrazíme příště?“

Příběh Petry (52): Mám ho vzít zpátky?

...ale pracovitý

Pozvala jsem ho na nedělní oběd. Vařím ráda a Petr neustále mluvil o tom, jak špatně jim vaří v závodní jídelně. „A přitom je to tak drahé, Haničko, vždyť ty suroviny zase tolik nestojí.“ – Na to jsem se mu pokoušela vysvětlit, že taky nemůžu prodávat polévku za pětikorunu, protože musím započítat nájem, energie a platy. Přišlo mi, že to moc nechápe.

V neděli zazvonil pět minut před dvanáctou. Pravda, trochu jsem očekávala, že přinese třeba kytku nebo víno. Z kapsy saka vyndal desetigramovou mléčnou čokoládu ze supermarketu. „Maličkost pro tebe, Haničko,“ tvářil se, jako kdyby mi dával něco mimořádného.

„Tady to voní,“ nasál hned u dveří, „to je jak u maminky v kuchyni.“ Svíčkovou chválil do nebes a dvakrát si přidal. Měla jsem radost, že mu chutná. Pak si všiml, že mi nesvítí žárovka v komoře a že mi kape kohoutek. „Máš tu někde nějaké nářadí?“ zeptal se a okamžitě se pustil do opravy. To mě opravdu potěšilo. Možná kapku spořivý, ale pozorný, šikovný a pracovitý, shrnula jsem dnešek.

Příběh Jany (59): Ztracený a nalezený osud

Výlet na chalupu

„Nechceš se mnou jet na chalupu?“ nabídl mi. „Je tam teď začátkem babího léta krásně,“ usmál se na mě. „Mám tam dvě jabloně, rodí moc chutná jablíčka,“ básnil. „A taky ořešák. Myslím, že letos bude mít hodně ořechů.“

Měl. Sbírala jsem je skoro celou sobotu, až mě bolela záda. „Péťo, mám toho už dneska dost. Vařit se mi nechce. Je tu někde nějaké restaurace? Zajdeme si pak na dobrou večeři,“ rozhodla jsem se.

„Já myslel, že mi něco dobrého uvaříš, Haničko,“ podivil se. – „A co máš ve špajzu a v ledničce?“ – „No, nic, víš, já myslel, že třeba něco vezmeš s sebou. Vždyť v tom bistru musí přece zbývat…“

Na večeři jsme jeli. Asi nemusím zdůrazňovat, že jsem si tu svou zaplatila. Zatímco já jsem si s chutí dala steak s oblohou a pečenými brambory, ten škudla si poručil hranolky s kečupem.

„Nějak mi to jídlo leží v žaludku,“ fňukal večer. – „Tak ses měl normálně najíst, a ne šetřit a cpát se mastnými hranolky,“ poznamenala jsem trochu ironicky. Nekomentoval to.

Druhý den jsem ráno došla do blízkého obchodu na nákup a k obědu upekla kuře s bramborem. „No, řekni, Haničko, není to lepší, než v nějaké restauraci?“ blaženě se usmíval nad kuřecím stehnem.

Příběh Věry (65): Láska jako z červené knihovny

Odečetl půlku kuřete!?

Když mě v neděli večer dovezl domů, podával mi nějaký lísteček. „Tady jsem, Haničko, spočítal, kolik mi zaplatíš za benzín. To dnešní kuře jsem samozřejmě odečetl, tedy půlku…“

To už bylo na mě opravdu moc. „Ty jeden skrblíku!“ zařvala jsem, „tady máš ty zatracený peníze a udus se s nima!“ Vyndala jsem z peněženky tisícovku a hodila ji po něm.

Vyběhla jsem z auta a slyšela, jak za mnou volá: „Haničko, počkej, musím ti vrátit, škoda, žes neměla drobné…“ Nic nepochopil. Zato já jsem pochopila, že tohle fakt nechci.

Za pár měsíců jsem na srazu ze střední školy potkala spolužáka Dušana, mou dávnou lásku. Takového normálního chlapa, který zbytečně nerozhazuje, ale občas mi přinese kytku.