Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?

datum: 11. 7. 2020 0:05 autor: podle příběhu Ludmily Ž. napsala Alžběta Morávková
„Liduško, neprohlížej pořád ty fotky, jen se zbytečně trápíš,“ říká mi tiše můj muž a já vidím hluboký smutek v jeho očích. „Nic s tím neuděláme, musíme se s tím smířit!“

Jenže jak se mohu smířit s tím, že Petrušku už nikdy neuvidím? Pořád mám před sebou tu sladkou dvouletou holčičku, která na mě křičí: „Bábí!“. Nejraději prohlížím fotku, jak jsme spolu na louce a trháme kytičky. Brzy jí bude osmnáct, bude plnoletá, třeba nás vyhledá sama.

Oheň a voda

Naši kluci byli od malička tak odlišní, jak jen to mohlo být. Petr, ten starší, byl rozevlátý bohém snad odjakživa. Už jako miminko nám dal zabrat. Byli jsme se Standou hodně mladí rodiče, snad proto jsme zvládli ty probdělé noci a náročné dny. To o šest let mladší Michal byl od narození klidný, pozoroval svět kolem sebe a skoro neplakal.

Ve škole Péťa neposeděl, zlobil a vymýšlel lumpárny, ale na vysvědčení měl skoro pořád samé jedničky. Nevím, po kom zdědil ty umělecké sklony, ale dokázal zahrát snad na každý hudební nástroj, který se mu dostal do ruky. A taky krásně maloval! Míša byl zlaté dítě. Škola mu sice nešla tak lehce jako Péťovi, ale doháněl to pílí. Miloval sport – chodil hrát fotbal, rád lyžoval, plaval.

Různý start do života

A tak zatímco Petr po základce zamířil na gymnázium a poté na filozofickou fakultu, Michal odmaturoval na strojní průmyslovce a hned začal pracovat.

Petr po promoci těžko hledal místo, co taky s oborem kulturologie? Nakonec začal psát do různých časopisů, připravoval rozhovory s umělci. Žádné velké peníze, ale nějak se uživil. „Mami, ty to nechápeš,“ vysvětloval mi, „já nechci být někde od-do zaměstnaný, omezuje to mou svobodu!“

Pak k nám jako překvapení přivedl dlouhovlasou obrýlenou dívku. „To je Dita, čekáme spolu dítě,“ oznámil nám. Dita ještě dokončovala studium na pedagogické fakultě a tak jsem od začátku s malou Petruškou pomáhala, jak jen jsem měla čas. Ani jsem si nevšimla, že to mezi mladými skřípe. Nebo jsem si nechtěla všimnout.

Rozchod

Petr se doma moc nezdržoval, žil si jako dřív – hospůdky, nekonečné debaty s kamarády, flámy.„Je mi to moc líto, Lído,“ řekla mi Dita jednou odpoledne, když si vyzvedávala Petrušku, „ale od Petra odcházím.“ – „Jak… odcházím… a co …co Petruška?“ vykoktala jsem překvapeně. – „Nebudu Petrovi ani tobě a Standovi bránit ji kdykoli vidět, ale nemůžu takhle dál žít. Nastupuju do práce, budu učit na prvním stupni. Petruška půjde do školky.“

Nebyli manželé, a tak se prostě jen sbalila a odešla. První měsíce si Petr dcerku vyzvedával i několikrát do týdne a pokaždé s ní k nám přišel. Pak začal mít problémy s prací, odmítal psát rozhovory s různými popovými zpěváky a seriálovými herci. „To nemám zapotřebí, to by byla degradace.“ Redakce se pak obracely na jiné spolupracovníky a práce i peněz se nedostávalo.

Nečekaný šok

Netušili jsme, že přestal posílat alimenty. „Ty jsi dneska nepřišel s Petruškou,“ podivila jsem se. – „Dita mi ji nechce půjčovat,“ odpověděl bez vysvětlení. – Zavolala jsem jí: „Ditko, vždyť jsi mi slíbila, že Petruška k nám bude normálně chodit…“ – „Lído, nezlob se, ale Petr neplatí alimenty, tak mu ji prostě půjčovat nebudu!“ – „Ale proč trestáš i nás?“ polykala jsem slzy.

Za dva dny Dita zavolala, že by se se mnou ráda sešla někde na kávě, protože mi musí něco říct. „Víš, Lído, já vůbec nevím, jak začít…“ sklopila oči na stůl. „Prostě… v mém životě se někdo objevil.“ – „To ti přece nemám za zlé,“ usmála jsem se na ni. „Jsi mladá a nikdo nečeká, že bys zůstala navždy sama.“ – „Je tam ještě jedna věc… Jiří, můj přítel, má Petrušku moc rád, ona jeho taky, začala mu sama od sebe říkat táto.“ Bodlo mě u srdce, ale nekomentovala jsem to. Petr si to zavinil sám! – „Budeme se brát a Jiří si chce Petrušku adoptovat!“

„Jak adoptovat? Proč? Vždyť má tátu! To přece Petr nedovolí!“ – „Už to dovolil, domluvili jsme se,“ tiše dodala. – „A co my, co já se Standou, my se přece s ní budeme dál stýkat….“ – „Promiň, tohle nejde dělat polovičatě. Vím, jak oba máte Petrušku rádi, je ještě malá a má šanci zapomenout a zvyknout si na novou rodinu.“

„Petře, jak jsi nám to mohl udělat?“ křičela jsem na syna. Neodpovídal. Pak jsem si řekla, že to přece nejde, sebrat nám jen tak vnučku! Krev není voda! Nemluvila jsem s ním, Standa taky ne.

Musím ji vidět!

Čekala jsem před školkou. Petruška se držela za ruce s Ditou a s neznámým starším mužem. „Petruško, Peťulko,“ rozběhla jsem se k ní. Dita mě zarazila a zabránila se s Petruškou setkat. „Copak nemůžu vidět svou vnučku?“ – „Nerada ti to připománám, Lído, ale Petra už není tvoje vnučka. V rodném listě má jiného otce, ne tvého syna,“ nekompromisně odpověděla. „A nepřeju si, abys nás kontaktovala!“

Dita se pak odstěhovala a změnila si telefon. Petrovi po nějaké době došlo, co zavinil. Trápil se, viděla jsem to něm. Bylo už pozdě. Bohužel začal pít, definitivně přišel o práci. Po dvou letech ho našli mrtvého na kolejích. Jestli to byla nešťastná náhoda, nebo jestli spáchal sebevraždu, to už se nikdy nedozvíme.

Michal je ženatý, má moc fajn manželku a dvě děti. Miluju je, ale Petrušku mi nenahradí…


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Aleny (61): Facebooková sestra

Příběh Aleny (61): Facebooková sestra

Autor: podle příběhu Aleny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 11. 2020 0:05

„Dejte mi s těmi sociálními sítěmi pokoj,“ říkala jsem dětem. „Když už bych chtěla někomu vyprávět…

Příběh Jarky (60): Záhada tajemného místa v lese

Příběh Jarky (60): Záhada tajemného místa v lese

Autor: podle příběhu Jarky K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 11. 2020 0:05

Pořád si lámu hlavu, co se tehdy v lese stalo. Znervózněla jsem na místě, které jsem neznala, a…

Příběh Veroniky (48): Děti nemám a nikdy jsem je nechtěla. Prý jsem divná

Příběh Veroniky (48): Děti nemám a nikdy jsem je nechtěla. Prý jsem divná

Autor: podle příběhu Veroniky T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 15. 11. 2020 0:05

Když žena nemá dítě, všichni ji litují a myslí si, že asi neměla v tom správném věku vhodného…

Příběh Karolíny (44): Dobrý skutek se mi opravdu nevyplatil

Příběh Karolíny (44): Dobrý skutek se mi opravdu nevyplatil

Autor: podle příběhu Karolíny H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 14. 11. 2020 0:05

Naletět podvodníkovi se dá někdy docela snadno. A většinou nás nenapadne, že by to mohla být třeba…

Příběh Ivany (48): Podivný sen, který se splnil

Příběh Ivany (48): Podivný sen, který se splnil

Autor: podle příběhu Ivany H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 8. 11. 2020 0:05

Nevysvětlitelné věci se občas stanou každému z nás. Naše čtenářka Ivana se nám rozhodla svěřit s…

Příběh Markéty (52): Migréna mi ničila i dovolenou

Příběh Markéty (52): Migréna mi ničila i dovolenou

Autor: podle příběhu Markéty R. napsala Alžběta Morávková, Datum: 7. 11. 2020 0:05

„Kvůli migréně jsem žila pořád ve strachu. Bála jsem se, že další záchvat přijde, když budu mít…

Příběh Jany (58): Jak nám má říkat partner mé dcery a otec jejich dítěte?

Příběh Jany (58): Jak nám má říkat partner mé dcery a otec jejich dítěte?

Autor: podle příběhu Jany N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 11. 2020 0:05

Ještě před několika desítkami let se tchyním a tchánům vykalo a oslovovali se se „maminko“ a…

Příběh Lenky (49): Pomáhám jí, přestože je zlá a sobecká

Příběh Lenky (49): Pomáhám jí, přestože je zlá a sobecká

Autor: podle příběhu Lenky P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 10. 2020 0:05

„Můj táta se ženil pozdě, bylo mu už přes čtyřicet,“ začíná své vyprávění Lenka. „Mámě bylo skoro o…

Tip šéfredaktorky

Příběh Ivany (48): Podivný sen, který se splnil

8. 11. 2020 0:05 autor podle příběhu Ivany H. napsala Alžběta Morávková