Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Veroniky (48): Děti nemám a nikdy jsem je nechtěla. Prý jsem divná
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Veroniky (48): Děti nemám a nikdy jsem je nechtěla. Prý jsem divná

datum: 15. 11. 2020 0:05 autor: podle příběhu Veroniky T. napsala Alžběta Morávková
Když žena nemá dítě, všichni ji litují a myslí si, že asi neměla v tom správném věku vhodného partnera nebo to způsobily zdravotní potíže. Ale co když je opravdu nikdy nechtěla?

Narodila jsem se v takové běžné rodině – máma, táta, starší brácha. Žili jsme úplně normálně, naši se o nás starali a dávali nám tu největší možnou péči. Kolem mě byla spousta příbuzných, kteří měli děti v mém věku, do školky jsem chodila. Prostě žádnou sociální izolaci ani újmu jsem v dětství neutrpěla.

Miminka jsem nikdy nemusela

„Fuj, ten je ošklivej! A smrdí!“ Tak jsem podle mámy reagovala ve třech letech na narození jednoho z mých bratranců. Všichni se tomu smáli a dávali to k dobru.

Už na základní škole některé z mých spolužaček rády nakukovaly do kočárků nebo si hrály s menšími dětmi. Já ne. Pak se starší brácha stal pyšným otcem, to mně bylo šestnáct, a strčil mi dvoutýdenního kluka do náruče: „Ségra, vidíš, jak je nádherný?“ rozplýval se. „A jak voní miminkovštinou?“ – Nevěděla jsem, jak toho mrňouse držet, vypadal jako takové nedokonalé zvířátko. „Ještě bych ho upustila, radši si ho drž sám.“

Až toho drobečka uvidíš

Roky běžely. Odmaturovala jsem, vystudovala vysokou školu, našla si dobré zaměstnání. Životem mi prošli také nějací muži. S Honzou jsem žila pět let, když mě požádal o ruku a začal mluvit o dětech.

„Ráda si tě vezmu, ale… dobře víš, že o děti nestojím.“ – Nechápavě se na mě podíval. – „No, říkala jsem to přece vždycky, nikdy jsem se tím netajila.“ – „Ale já si myslel, že to je nějaké póza,“ podivil se. „Veru, příští rok ti bude dvaatřicet, mně je o dva víc. Já chci mít normální rodinu. To je tak těžké pochopit? Víš, až poprvé toho drobečka uvidíš, budeš se těmhle názorům jen smát.“

Rozešli jsme se. Měla jsem ho moc ráda, ale chápala jsem, že naše cesty se rozdělily. Do dvou let byl ženatý a dneska má dvě dcery.

Nejste už nejmladší

Podobné to bylo i s Petrem. U něj tlačila jeho matka. „Verunko, odpusťte mi tu upřímnost, nejste už nejmladší,“ spustila na mě jednou u kávy, „pětatřicítka na krku, Petr je o rok starší, a pokud vím, rád by měl nějaké děti. Já se taky nemohu dočkat.“ 

„Nezlobte se, ale já děti opravdu nechci. Nejsem žádný Herodes, jen cítím, že po nich netoužím a že nemám potřebu přivést na svět nového člověka.“ – „Jste sobec, Veroniko, divná ženská! Péťa s vámi jen ztrácí čas,“ uzavřela diskusi a Petr mi ještě ten večer řekl, že to mezi námi fakt nemá cenu.

Konečně ten pravý!

Když mi cestu zkřížil o patnáct let starší Robert, okamžitě jsem věděla, že je to ten pravý. Dlouho žil v Německu a tam zůstala i jeho bývalá žena a dva synové.

„Verunko, rád bych si tě vzal,“ rozpačitě se na mě usmál, „ale tobě je teprve osmatřicet, možná zatoužíš po dětech… Já už ale žádné nechci. Necítím se na to, abych ještě v tomhle věku v noci vstával, řešil školkové nemoci a domácí úkoly,“ pomalu ze sebe soukal. „Tuhle etapu života jsem si už odžil a mám ji za sebou a…“

Nenechala jsem ho ani domluvit a skočila mu do řeči: „Já nechci děti, chci tebe a spokojený život ve dvou!“

Jsem divná?!

Letos jsme oslavili desáté výročí svatby. Jsme šťastní. Rozumíme si, máme stejné zájmy, rádi cestujeme. Spousta známých mi občas řekne: „Škoda, že jste se potkali tak pozdě, děti už se nezadařily, co?“ Většinou raději neodpovídám. Nemá to cenu. Nepochopili by, že to je moje svobodné rozhodnutí.

Mám moc hezký vztah s dětmi od bratra. Jakmile vyrostly a staly se z nich osoby, se kterými si mohu povídat, je to fajn. Hodně se navštěvujeme a jezdíme společně i na hory. Výborně vycházím i s Robertovými syny.

Jsem úplně normální, myslím si, že docela empatická. Nemá problém pomáhat ostatním. Jen jsem nikdy nechtěla děti a nemám k nim vztah. Je to přece mnohem lepší, než předstírat něco jiného. Připadám vám snad divná?


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Hanky (59): Nakonec jsem mu tu lež odpustila

Příběh Hanky (59): Nakonec jsem mu tu lež odpustila

Autor: podle příběhu Hany J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 3. 2024 0:05

Prodloužený víkend v Římě nebo v Paříži, dovolené po celém světě, cestování třeba jen tak… To, co…

Příběh Petra (44): Byl jsem závislý na automatech

Příběh Petra (44): Byl jsem závislý na automatech

Autor: podle příběhu Petra N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 2. 2024 0:05

Petr nyní žije spokojeným životem, nebylo tomu tak ale vždycky. Měl skvělou práci, ve které byl…

Příběh Olgy (52): Dceřin přítel na nás parazitoval

Příběh Olgy (52): Dceřin přítel na nás parazitoval

Autor: podle příběhu Olgy S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 2. 2024 0:05

Děti si někdy přivedou partnery, které rodiče zrovna „nemusí“. To je případ i naší čtenářky Olgy,…

Příběh Hanky (49): Můj přítel „Skrblík“

Příběh Hanky (49): Můj přítel „Skrblík“

Autor: podle příběhu Hanky M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 2. 2024 0:05

Nikdo už dnes nečeká, že bude muž všechno platit. Ale přece jen se trochu předpokládá, že na víno…

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Autor: podle příběhu Alice M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 2. 2024 0:05

Euforii z narození vytouženého dítěte může zkomplikovat poporodní deprese. Moc se o ní nemluví,…

Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit

Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit

Autor: podle příběhu Kateřiny T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 2. 2024 0:05

Malý Miky se na několik let stal součástí rodiny naší čtenářky Kateřiny. Příběh, který nám poslala,…

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Autor: podle příběhu Kláry W. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 2. 2024 0:05

„Kdo vybírá, přebere,“ říká jedno známé české přísloví. O jeho pravdivosti se přesvědčila naše…

Příběh Marty (51): Jak se mi život obrátil naruby

Příběh Marty (51): Jak se mi život obrátil naruby

Autor: podle příběhu Marty K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 15. 1. 2024 0:05

Ti, co si myslí, že k životu stačí jen práce a že o partnera a děti nestojí, bývají někdy…

Tip šéfredaktorky

Hans Christian Andersen: Autor Malé mořské víly byl podivín a možná i pedofil

3. 4. 2024 0:05 autor Anna Vágnerová