Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Veroniky (48): Děti nemám a nikdy jsem je nechtěla. Prý jsem divná
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Veroniky (48): Děti nemám a nikdy jsem je nechtěla. Prý jsem divná

datum: 15. 11. 2020 0:05 autor: podle příběhu Veroniky T. napsala Alžběta Morávková
Když žena nemá dítě, všichni ji litují a myslí si, že asi neměla v tom správném věku vhodného partnera nebo to způsobily zdravotní potíže. Ale co když je opravdu nikdy nechtěla?

Narodila jsem se v takové běžné rodině – máma, táta, starší brácha. Žili jsme úplně normálně, naši se o nás starali a dávali nám tu největší možnou péči. Kolem mě byla spousta příbuzných, kteří měli děti v mém věku, do školky jsem chodila. Prostě žádnou sociální izolaci ani újmu jsem v dětství neutrpěla.

Miminka jsem nikdy nemusela

„Fuj, ten je ošklivej! A smrdí!“ Tak jsem podle mámy reagovala ve třech letech na narození jednoho z mých bratranců. Všichni se tomu smáli a dávali to k dobru.

Už na základní škole některé z mých spolužaček rády nakukovaly do kočárků nebo si hrály s menšími dětmi. Já ne. Pak se starší brácha stal pyšným otcem, to mně bylo šestnáct, a strčil mi dvoutýdenního kluka do náruče: „Ségra, vidíš, jak je nádherný?“ rozplýval se. „A jak voní miminkovštinou?“ – Nevěděla jsem, jak toho mrňouse držet, vypadal jako takové nedokonalé zvířátko. „Ještě bych ho upustila, radši si ho drž sám.“

Až toho drobečka uvidíš

Roky běžely. Odmaturovala jsem, vystudovala vysokou školu, našla si dobré zaměstnání. Životem mi prošli také nějací muži. S Honzou jsem žila pět let, když mě požádal o ruku a začal mluvit o dětech.

„Ráda si tě vezmu, ale… dobře víš, že o děti nestojím.“ – Nechápavě se na mě podíval. – „No, říkala jsem to přece vždycky, nikdy jsem se tím netajila.“ – „Ale já si myslel, že to je nějaké póza,“ podivil se. „Veru, příští rok ti bude dvaatřicet, mně je o dva víc. Já chci mít normální rodinu. To je tak těžké pochopit? Víš, až poprvé toho drobečka uvidíš, budeš se těmhle názorům jen smát.“

Rozešli jsme se. Měla jsem ho moc ráda, ale chápala jsem, že naše cesty se rozdělily. Do dvou let byl ženatý a dneska má dvě dcery.

Nejste už nejmladší

Podobné to bylo i s Petrem. U něj tlačila jeho matka. „Verunko, odpusťte mi tu upřímnost, nejste už nejmladší,“ spustila na mě jednou u kávy, „pětatřicítka na krku, Petr je o rok starší, a pokud vím, rád by měl nějaké děti. Já se taky nemohu dočkat.“ 

„Nezlobte se, ale já děti opravdu nechci. Nejsem žádný Herodes, jen cítím, že po nich netoužím a že nemám potřebu přivést na svět nového člověka.“ – „Jste sobec, Veroniko, divná ženská! Péťa s vámi jen ztrácí čas,“ uzavřela diskusi a Petr mi ještě ten večer řekl, že to mezi námi fakt nemá cenu.

Konečně ten pravý!

Když mi cestu zkřížil o patnáct let starší Robert, okamžitě jsem věděla, že je to ten pravý. Dlouho žil v Německu a tam zůstala i jeho bývalá žena a dva synové.

„Verunko, rád bych si tě vzal,“ rozpačitě se na mě usmál, „ale tobě je teprve osmatřicet, možná zatoužíš po dětech… Já už ale žádné nechci. Necítím se na to, abych ještě v tomhle věku v noci vstával, řešil školkové nemoci a domácí úkoly,“ pomalu ze sebe soukal. „Tuhle etapu života jsem si už odžil a mám ji za sebou a…“

Nenechala jsem ho ani domluvit a skočila mu do řeči: „Já nechci děti, chci tebe a spokojený život ve dvou!“

Jsem divná?!

Letos jsme oslavili desáté výročí svatby. Jsme šťastní. Rozumíme si, máme stejné zájmy, rádi cestujeme. Spousta známých mi občas řekne: „Škoda, že jste se potkali tak pozdě, děti už se nezadařily, co?“ Většinou raději neodpovídám. Nemá to cenu. Nepochopili by, že to je moje svobodné rozhodnutí.

Mám moc hezký vztah s dětmi od bratra. Jakmile vyrostly a staly se z nich osoby, se kterými si mohu povídat, je to fajn. Hodně se navštěvujeme a jezdíme společně i na hory. Výborně vycházím i s Robertovými syny.

Jsem úplně normální, myslím si, že docela empatická. Nemá problém pomáhat ostatním. Jen jsem nikdy nechtěla děti a nemám k nim vztah. Je to přece mnohem lepší, než předstírat něco jiného. Připadám vám snad divná?


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Mariany (36): Před svatbou utekl!

Příběh Mariany (36): Před svatbou utekl!

Autor: podle příběhu Mariany L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 9. 2021 0:05

V dálce už slyšela zvonit svatební zvony, všechno bylo zajištěné a objednané a termín důležitého…

Příběh Edity (46): Manžel spáchal po rozvodu sebevraždu

Příběh Edity (46): Manžel spáchal po rozvodu sebevraždu

Autor: podle příběhu Edity K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 9. 2021 0:05

Mohla jsem tomu zabránit? O tom stále přemýšlí naše čtenářka Edita. Od smrti jejího bývalého…

Příběh Dagmar (56): „Dokonalé“ manželství

Příběh Dagmar (56): „Dokonalé“ manželství

Autor: podle příběhu Dagmar F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 9. 2021 0:05

Někdy už mě to věčné předstírání vadí a jsem z něj unavená. Myslím si, že děti to dávno ví. Já si…

Příběh Katky (40): Posedlost uklízením

Příběh Katky (40): Posedlost uklízením

Autor: podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 9. 2021 0:05

Určitě znáte nějakou ženu, která neustále doma běhá s prachovkou nebo vysavačem a rovná třásně u…

Příběh Hanky (57): Vlastní hloupostí jsem si zničila manželství

Příběh Hanky (57): Vlastní hloupostí jsem si zničila manželství

Autor: podle příběhu Hany E. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 9. 2021 0:05

„Za pár měsíců oslavím osmapadesáté narozeniny. Tedy pokud bude s kým,“ začíná své vyprávění Hanka.…

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Autor: podle příběhu Terezy H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 5. 9. 2021 0:05

Věk nikdo nezastaví a s přibývajícími lety klesá možnost najít toho pravého – a hlavně mít děti! To…

Příběh Jany (58): Tu zradu mu nezapomenu!

Příběh Jany (58): Tu zradu mu nezapomenu!

Autor: podle příběhu Jany S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 9. 2021 0:05

„Nikdy jsem nebyla žádná úchvatná krasavice. Ani hezká, ani ošklivá, prostě taková úplně normální…

Příběh Milady (64): Tajemství fotografie ve starém albu

Příběh Milady (64): Tajemství fotografie ve starém albu

Autor: podle příběhu Milady C. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 8. 2021 0:05

Dneska nám to připadá nepravděpodobné, ale ještě za první republiky běžně existovala manželství…

Tip šéfredaktorky

Příběh Katky (40): Posedlost uklízením

12. 9. 2021 0:05 autor podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková