Po svatbě jsme si pronajali krásný byt na pomezí Vinohrad a Vršovic a přemýšleli o hypotéce na něco vlastního. Mezitím se nám narodil Mareček. Martin v té době zdědil po jednom vzdáleném strýci zachovalou chatu v blízkosti Slap. Konečně tedy měl svůj venkovský domeček i s menším pozemkem kolem. On tam začal jezdit s nadšením (já s menším). Když jsem ale viděla, jak je tam šťastný Mareček, ty dva víkendy měsíčně jsem přežila.
Pak ale přišel covid a všechno se převrátilo naruby. Na „chaloupce u lesa“ jsme trávili víc času, než se mi líbilo. Oba jsme měli home office, Mareček místo pražské školky chodil s Martinem po lese, lovili ryby v řece a vypadali oba nadmíru spokojeně.
Když se situace začala uklidňovat a já se chtěla vrátit do Prahy, narazila jsem. „Šárynko, podívej, jak je tu Mareček šťastný,“ argumentoval Martin. „Už jsem to probíral na fakultě, budu do Prahy jezdit třikrát týdně, spoustu věcí udělám tady. A říkal jsem ti, že tady ve školce mají volné místo?“
Postavil mě před hotovou věc. Nejdřív jsem si říkala, že přece o nic nejde. Autem jsem v Praze za půl hodiny, je tu autobus, nedaleko i vlak. Nákup šel objednat přes dovážkovou službu. Jenže… Zatímco moji dva kluci se tu zabydleli a jsou šťastní a spokojení, já se nudím. Zhruba dvakrát týdně jedu do Prahy, jinak pracuji z domova, vedení usoudilo, že ušetří a zmenší pronajímané prostory pro kanceláře.
Už loni se Martin vrhnul na úpravy domečku. Zajistil místní firmu a musím uznat, že máme opravdu krásné a prostorné bydlení. Pronájem pražského bytu jsme zrušili. „Nebudeme přece platit, když tam nejsme,“ řekl Martin. Já jsem tak přišla o své zázemí, o zadní vrátka.
Ti dva jsou maximálně šťastní. Mareček už byl u zápisu a od září začne chodit do první třídy v místní škole. Našel si tady kamarády, na zahradě běhá štěně německého ovčáka, které mu Martin koupil, a v chodbě spí malý kocour. Martin si buduje ekologickou zahradu, pěstuje zeleninu a pořídil slepice – abychom prý měli čerstvá vajíčka. Za barákem stlouká králíkárnu.
„To je nádherné ticho, viď?“ zrovna dneska ráno pronesl Martin, když se vzbudil a podíval se z okna. „Ten úžasný klid. Já už bych ve městě nemohl natrvalo žít.“
Zato já ano! Pořád se nemohu smířit s tím, že to je napořád! Co mám ale dělat?
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Svou závislost na lécích se naše čtenářka Klára naučila dobře maskovat. S manželem se rozvedli,…
Věci, které se zdají zcela absurdní a nepravděpodobné, se někdy v životě stanou. Je to náhoda, nebo…
„Vždycky jsem byla samostatná nezávislá ženská,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Martina…
Soňa, která jako zdravotní sestřička na interním oddělení pomáhala druhým, musela v roce 2020…
Petrovi bylo 17 let, když jako nejistý kluk vstoupil do programu Samsung Tvoje šance #futureskills.…
„Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč,“ začíná svůj smutný dopis paní Lída, která popisuje…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Mohla jsem tomu zabránit? O tom stále přemýšlí naše čtenářka Edita. Od smrti jejího bývalého…
Komentáře