Po svatbě jsme si pronajali krásný byt na pomezí Vinohrad a Vršovic a přemýšleli o hypotéce na něco vlastního. Mezitím se nám narodil Mareček. Martin v té době zdědil po jednom vzdáleném strýci zachovalou chatu v blízkosti Slap. Konečně tedy měl svůj venkovský domeček i s menším pozemkem kolem. On tam začal jezdit s nadšením (já s menším). Když jsem ale viděla, jak je tam šťastný Mareček, ty dva víkendy měsíčně jsem přežila.
Pak ale přišel covid a všechno se převrátilo naruby. Na „chaloupce u lesa“ jsme trávili víc času, než se mi líbilo. Oba jsme měli home office, Mareček místo pražské školky chodil s Martinem po lese, lovili ryby v řece a vypadali oba nadmíru spokojeně.
Když se situace začala uklidňovat a já se chtěla vrátit do Prahy, narazila jsem. „Šárynko, podívej, jak je tu Mareček šťastný,“ argumentoval Martin. „Už jsem to probíral na fakultě, budu do Prahy jezdit třikrát týdně, spoustu věcí udělám tady. A říkal jsem ti, že tady ve školce mají volné místo?“
Postavil mě před hotovou věc. Nejdřív jsem si říkala, že přece o nic nejde. Autem jsem v Praze za půl hodiny, je tu autobus, nedaleko i vlak. Nákup šel objednat přes dovážkovou službu. Jenže… Zatímco moji dva kluci se tu zabydleli a jsou šťastní a spokojení, já se nudím. Zhruba dvakrát týdně jedu do Prahy, jinak pracuji z domova, vedení usoudilo, že ušetří a zmenší pronajímané prostory pro kanceláře.
Už loni se Martin vrhnul na úpravy domečku. Zajistil místní firmu a musím uznat, že máme opravdu krásné a prostorné bydlení. Pronájem pražského bytu jsme zrušili. „Nebudeme přece platit, když tam nejsme,“ řekl Martin. Já jsem tak přišla o své zázemí, o zadní vrátka.
Ti dva jsou maximálně šťastní. Mareček už byl u zápisu a od září začne chodit do první třídy v místní škole. Našel si tady kamarády, na zahradě běhá štěně německého ovčáka, které mu Martin koupil, a v chodbě spí malý kocour. Martin si buduje ekologickou zahradu, pěstuje zeleninu a pořídil slepice – abychom prý měli čerstvá vajíčka. Za barákem stlouká králíkárnu.
„To je nádherné ticho, viď?“ zrovna dneska ráno pronesl Martin, když se vzbudil a podíval se z okna. „Ten úžasný klid. Já už bych ve městě nemohl natrvalo žít.“
Zato já ano! Pořád se nemohu smířit s tím, že to je napořád! Co mám ale dělat?
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Rodina, to jsou lidé, kteří si mají pomáhat. Aspoň by to tak mělo být. Ale co když vás ti nejbližší…
„Dodnes si nedovedu tu záhadu vysvětlit,“ píše čtenářka Soňa. „V tom mlýně jsme se schovali před…
Šestatřicetileté Janě Forst byla diagnostikována rakovina prsu zhruba před dvěma lety, kdy si našla…
Po 35 letech od porodu císařským řezem paní Táňa vyřešila záhadu, proč její jaterní testy…
„Vím, že naše rodina je trochu netradiční, ale vyrůstala jsem obklopena láskou, kterou řada mých…
„Rozhodla jsem se napsat příběh své matky a vlastně také svůj. Příběh mé maminky se odehrál na…
Vymanit se z koloběhu průšvihů a špatných věcí mi trvalo skoro pětadvacet let. To, co bylo, už…
Paní Jana šla minulé léto jako již tradičně na preventivní gynekologickou prohlídku. Neměla žádné…