Čas jen pro mě

„Konečně zase začínám žít,“ chlubila jsem se kamarádkám po rozchodu s Milanem. Ve skutečnosti jsem seděla doma s Bessynou, dvouletou yorkšírkou, brečela jí do kožichu a nemohla se vyrovnat se skutečnosti, že po více než deseti letech vztahu si našel o patnáct let mladší holku.

Plán „dítě“

Ty pětatřicetiny, to byl pro mě takový zlom. Přes všechny silácké řeči, jak je mi samotné dobře, a že být single je moderní, jsem ve skrytu duše toužila po dítěti. Prostě si pořídím dítě a budu ho sama vychovávat. Jenže mi k tomu chyběl ten chlap.

Jako moderní pragmaticky uvažující žena jsem se zaregistrovala na několika internetových seznamkách. Hledala jsem inteligentního zdravého muže, který zplodí mé dítě. Nic víc, nic míň. První dva adepty jsem vyřadila na první schůzce. Jeden byl malý, tlustý, plešatý a místo uvedených 40 mu bylo 55! Druhý se podezřele zajímal o mé majetkové poměry.

O dva roky mladší automechanik Vašek se ukázal jako milý a pozorný muž, příjemný společník. I bez vysoké školy – což byla původně pro mě jedna z podmínek – byl přirozeně inteligentní a měl přehled o spoustě věcí. Další kroky byly zcela v mé režii. To ovšem Vašek nevěděl. Zatím mi plán vycházel. Otěhotněla jsem už za dva měsíce. Teď se ještě rozejít s Vaškem, naštěstí u mě nebydlel, a můj mateřský život může začít.

„Chtěla bych ti něco říct,“ soukala jsem ze sebe. „Víš, Vašku, ty jsi moc hodný chlap a já…“ Víc jsem říct nestačila. Ohromná bolest v podbřišku mě zaskočila. Instinktivně jsem se chytla za břicho a omdlela. – „Terezko, nejsi těhotná? Já se snad zblázním radostí!“ To jsem slyšela jako v mrákotách, stejně tak i houkačku přijíždějící sanitky.

Změna režie

První, co jsem spatřila, když jsem se probrala na nemocničním lůžku, byla ustaraná Vaškova tvář. „Terezko, všechno je v pořádku,“ řekl tiše. „Ale budeš prý podle doktora mít rizikové těhotenství. To víš, už nejsi nejmladší,“ usmál se. „Ale to dáme!“

Copak můžete říct chlapovi, který za vámi každý den chodí do nemocnice a navíc se stará i o vašeho psa, že se s ním rozcházíte, že sloužil jen jako „dárce“? „Počkám, až mě pustí, pak to vyřeším,“ rozhodla jsem se.  

„Půjdete domů, ale musíte být opatrná,“ sdělil mi primář v průběhu vizity. „Ten váš přítel se o vás určitě dobře postará.“– „To je skvělá zpráva, že půjdeš domů,“ jásal Vašek radostí. „Přestěhuješ se k nám, v našem domě je víc místa a budu tě mít pod dohledem, když mám dílnu vedle,“ rozhodl za mě Vašek.

Režie „projektu dítě“ se mi vymkla z rukou… A přitom mně to vlastně zase až tak nevadilo. Že je Vašek chlap do nepohody, to jsem poznala už v nemocnici. Když mě přestěhoval k sobě domů, zjistila jsem, že má moc prima rodiče. Pečovali o mě jak o vlastní.

Malý Vašík se naštěstí narodil zdravý. Jeho pyšný otec byl samozřejmě u jeho porodu a taky u porodu naší Nikolky, která se narodila rok po Vašíkovi. Jsem moc ráda, že jsem mu tenkrát nestačila říct, že se s ním rozcházím!