Čas jen pro mě

Otec byl fanatik

Můj otec byl hluboce věřící. Není ale věřící jako věřící. Dnes z odstupu už mohu říct, že jeho víra občas hraničila s fanatismem. To se odráželo v běžném životě.

Původně chtěl být farářem, ale z kádrových důvodů se mu nepodařilo dostat se ani na gymnázium. Vyučil se zedníkem a po večerech si dodělal maturitu na průmyslovce a pracoval jako stavbyvedoucí. Co si pamatuji, byl zatrpklý a na nás přísný.

Maminka se narodila věřícím polským rodičům na severu Moravy. Je zajímavé, že babička s dědou brali víru jako součást života, ale uměli se normálně radovat ze života. Babička byla sice jen prodavačka, ale pamatuji si ji vždy elegantní a upravenou. Rádi si s dědou zašli zatancovat, měli spoustu přátel, se kterými se navštěvovali.

Příběh Lucie (38): Táta opustil maminku, když onemocněla, ona mu odpustila

Maminčiným rodičům se nelíbil

A myslím si, že můj otec se jim jako ženich jejich Justyny moc nelíbil. Nesměla nosit sukně nad kolena, zakazoval jí líčit se, kadeřník byl pro něj zbytečný výdaj.

Maminku mám v paměti pořád jako těhotnou nebo kojící. Kromě běžných domácích prací ještě chovala slepice a králíky a starala se o zahradu. Já jsem se narodila třetí, ale první dcera.

Přede mnou byli dva o rok a půl starší bratři-dvojčata Petr a Pavel. Po mně přišli na svět další tři bratři Jan, Marek a Tomáš, následovaly Maruška a Anička, poslední je Lukáš. Mezi ním a nejstaršími dvojčaty je rozdíl patnácti let.

Pamatuji si, jak jsem jako malá slyšela babičku mamince říkat: „Justynko, ty porody tě zničí. Ten tvůj Josef nemá rozum!“ – „Říká, že děti jsou boží dar,“ špitla maminka a rozplakala se. „Doktor mi taky pohrozil, že bych další porod nemusela přežít, ale co mám dělat?“ – „Rozvést se,“ vykřikla babička, „a ne si kazit život s bláznivým fanatikem. Podívej se na sebe, jak vypadáš, strhaná, unavená, neupravená, prostě jak o dvacet let starší ženská!“

Příběh Ilony (46): Nebojte se jít za láskou

Zůstalo to na mně

Po narození Lukáše jsem ji jednom jedinkrát slyšela, jak na otce křičí, že to bylo naposledy. Zemřela v necelých čtyřiceti letech – byla v šestém měsíci svého desátého těhotenství, které se jí stalo osudným.

Mně ještě nebylo osmnáct a najednou jsem se musela o všechno doma postarat. Babička se nabízela, že pomůže, ale otec odmítl s tím, že pro nás není dobrým příkladem.

Na střední škole, kam jsem chodila, se třídní divila, proč usínám při vyučování. Když jsem jí s pláčem vysvětlila, že po škole musím nejdřív uklidit, uvařit, vyprat, vyžehlit pro otce a osm sourozenců a že sestřičky a Lukášek jsou ještě moc malé. Ráno musím brzy vstát, abych ty nejmenší vypravila do školy, dala všem svačinu, a to Lukášek chodí teprve do první třídy, tomu musím zkontrolovat tašku. A odpoledne s ním ještě třeba psát úkoly.

„A co dělá otec?“ zeptala se profesorka. – „Je unavený z práce a říká, že starost o děti a domácnost je ženská práce.“ – „Přece nežijeme ve středověku!“ rozčílila se. „Ať sem tvůj otec za mnou přijde.“

Co přesně mu třídní profesorka řekla, to nevím, ale prý mu vyhrožovala, že nahlásí jeho zaměstnavateli a sociálce, že nezletilá dcera nemá šanci se připravovat do školy, protože musí zastávat doma práci, které by bylo dost i pro tři. Psal se rok 1988 a toho se otec bál.

Příběh Karly (48): Moje máma mi řídí život

Zlatá babička

S prosíkem se vypravil za babičkou. „Přijedu, ale ne kvůli tobě, ale kvůli dětem,“ řekla mu babička. Doma bylo pořád co dělat, ale babička každému dala nějaký úkol podle toho, co kdo zvládl. Zůstávala u nás ve všední dny, pak se na víkend vracela k dědečkovi.

Dodnes obdivuju, jak to zvládala, nebyla v té době už taky nejmladší. My jsme postupně vylétali z hnízda a nakonec se tři nejmladší sourozenci přestěhovali k babičce a dědovi. Otec zůstal sám.

Příběh Dariny (50): Covid nám narušil manželství

Uzavřel se před životem

Snažili jsme se za ním jezdit, ale nikomu z nás neuměl dát najevo lásku. Jen ho zajímalo, jestli chodíme do kostela. Na svatbu mi nešel, prý na úřadě není opravdová. Moje děti, svá vnoučata, viděl jen několikrát. Stejně tak ho nezajímaly děti mých sourozenců.

Stále víc propadal víře, tedy ne víře, ale fanatismu. Na manželku jednoho z mých bratrů křičel, že nesmí překročit práh jeho domu, protože má nalakované nehty na nohou. Další snacha podle něj byla špatná matka, když jako zdravotní sestřička sloužila noční služby.

Uzavřel se před okolním světem, který mu připadal zkažený. Až do konce života nikdy nepochopil, že nese odpovědnost za maminčinu smrt.