On si teda ten „malý modrooký“ začal všímat i mě, chtěl mi nosit tašku a doprovázet mě k domu a posléze, když už jsme se naučili i psát, mi posílal dopísky, zamilované. Jenže k nám do „áčka“ chodil ještě jinej modrookej a ten měl bohatší rodiče, takže asi ve třetí třídě začal nosit i modré džíny, což v tehdejší době, bylo prostě „něco“! Takže smůla pro tohodle kluka, prostě jsem jeho dvoření přehlížela a dost možná to bylo i proto, že byl prostě z „béčka“ a stejně velkej jako já!
S modrookým „áčákem“ jsem asi v 7. třídě i chvilku chodila, padla i moje první pusa a pak nás všechny cesty rozdělily.
Roky plynuly, já jsem se vdala (paradoxně za hnědookého), měla dvě holky a manželství po 16-ti letech ztrácelo na lesku a nebylo mi v něm moc dobře. Jednou večer mi bývalá spolužačka z „béčka“ zavolala, abych přišla na oslavu jejích 35. narozenin, že si tam zazpíváme (zpívaly jsme totiž na škole v pěveckém triu a sboru, který navíc vedla moje maminka, která na škole učila).
Maminku pozvala moje kamarádka taky. No, a když jsme se tedy sešly, abychom si nějaké písničky nacvičily, před dnem „D“, otevřely se dveře a vešel. Modrooký, nádherný, dlouhovlasý ON – můj spolužák z „béčka“, kterého jsem tak krutě na prvním stupni přehlížela.
Spolužačka ho totiž pozvala, protože chtěla, aby jí taky zazpíval, měl už jako malý úžasný hlas a vždycky zpíval sólo.
Podlomily se mi nohy, udělalo se mi tak nějak divně a zažila jsem to, o čem se píše jako o „blesku z čistého nebe“. Navíc, tenhle nádhernej, jedinečnej chlap začal všem přítomným včetně mojí maminky vypravovat, jak moc mě miloval od první třídy, že kvůli mně nejedl, nespal.
Byla jsem červená až za ušima a od této chvíle jsem se na zkoušce při zpěvu dívala jen a jen do země, věděla jsem, že jsem ztracená, že to, co jsem tehdy odmítala, ten osud, který nám byl nabízen, povstalo znovu jako Fénix z popela.
Mezi dnem nácviku a oslavou jsem byla úplně nemožná, tentokrát jsem JÁ nemohla jíst, ani spát. Zjišťovala jsem si podrobnosti, jak žije, a zjistila, že je ženatý a má taky dvě děti. To je konec, tohle nemůže být osud, to je špatně, říkala jsem si.
Na oslavu jsem vlastně vůbec nechtěla jít, nechtěla jsem se trápit pohledem na někoho, kdo způsobuje v mém srdci takovou bolest a radost dohromady, po tak dlouhé době zase pocit obrovského štěstí, lásky a zároveň tak velkého strachu. A vlastně jsem ani nevěděla, jestli ke mně něco cítí nebo chtěl jen pobavit minulostí.
Byl den „D“, vzdorovala jsem sama sobě, ale pak se mě vykulená maminka zeptala, kde se sejdeme, abychom šly na oslavu společně, a já nemohla říct, že zklamu kamarádku, když nepřijdu a nezazpíváme jí k narozeninám. Že nepůjdu kvůli NĚMU, že jsem se zamilovala. Nikdo nevěděl o tom, co prožívám!
Přišli jsme na oslavu a ON nikde! A tak čas běžel, oslava byla v polovině a já zoufalá. Najednou se otevřely dveře, vlítnul tam můj krasavec, strašně se omlouval, že zůstal v zácpě na cestě z Vídně a pokukoval po mně. Večer byl prostě nádhernej. Osud pracoval pro nás, takže si ke mně po chvilce přisedl, celý večer jsme si povídali a maminku jsem poslala z oslavy napřed.
Je tomu 23 let, máme krásný domeček u řeky, dohromady 6 vnoučat a v srdci nejen ztracenou a nalezenou lásku, ale i věčnost, úctu, porozumění a důvěru. Osud prostě nejde oklamat, on si nás zase našel a vrátil věci tak, jak mají být.
(A ty psaníčka od mého MODROOKÉHO mám schovaný.)
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Psychické problémy mezi mladými Čechy sílí. Většina ale mlčí, nemá se komu svěřit. Markeťačka a…
Rodina, to jsou lidé, kteří si mají pomáhat. Aspoň by to tak mělo být. Ale co když vás ti nejbližší…
„Dodnes si nedovedu tu záhadu vysvětlit,“ píše čtenářka Soňa. „V tom mlýně jsme se schovali před…
Šestatřicetileté Janě Forst byla diagnostikována rakovina prsu zhruba před dvěma lety, kdy si našla…
Po 35 letech od porodu císařským řezem paní Táňa vyřešila záhadu, proč její jaterní testy…
„Vím, že naše rodina je trochu netradiční, ale vyrůstala jsem obklopena láskou, kterou řada mých…
„Rozhodla jsem se napsat příběh své matky a vlastně také svůj. Příběh mé maminky se odehrál na…
Vymanit se z koloběhu průšvihů a špatných věcí mi trvalo skoro pětadvacet let. To, co bylo, už…