Čas jen pro mě

Takový obyčejný život

Až můj příběh přijde na řadu, budu podruhé vdaná. A věřím, že šťastně. Tenhle dopis vám píšu v polovině května. 7. června oslavím pětašedesáté narozeniny a ten den řeknu „ano“ Mirkovi.

Pocházím z generace, která se vdávala a ženila brzy, někdy i před maturitou. A to byl i můj případ. Poslední rok střední ekonomky jsem měla individuální plán a učila jsem se mezi plenkami a lahvičkami s mlékem a do toho konejšila plačící Blaničku. Můj manžel Standa byl o dva roky starší. Jako vyučený automechanik měl docela dobré místo, jenže na samostatné bydlení to nestačilo.

Celých pět let jsme žili ve Standově dětském pokoji u jeho rodičů, v obýváku přespávala Standova mladší sestra. Kdo tohle nezažil, nepochopí. Pak se Standovi podařilo získat podnikový byt 2+1 a kromě Blaničky nám brzy přibyla i Ivetka.

Myslím, že jsme se měli rádi, i když o žádnou spalující vášeň jako v románech nešlo. Byli jsme mladí, přitom už řešili tolik starostí a problémů. Mirek doma moc nebyl, snažil se vydělávat peníze navíc, když opravoval tehdejší škodovky a východoněmecká auta. Všechny ty organizační záležitosti s dětmi, jesle, školka, škola a nemoci holek, to bylo na mně.

Příběh Blanky (47): Lásku babičky Boženky a dědy Františka semlely dějiny

Velký zlom

Když přišel devětaosmdesátý rok, měla jsem dvanáctiletou a šestiletou dceru a bylo mi jednatřicet – vlastně věk, kdy dneska dívky teprve začínají přemýšlet o rodině. Standa brzy založil vlastní autodílnu a opět jsem ho skoro neviděla.

Já jsem začátkem devadesátých let získala práci v jedné soukromé účetnické firmě. Tam tehdy po nějaké době nastoupil Mirek. O pět let starší inženýr, který se stal mým šéfem. Byl mi sympatický a bylo to vzájemné. Práce bylo hodně a já často zůstávala přesčas. Mirek taky. Uvědomila jsem si, jak si báječně rozumíme. Jenže já byla vdaná, on ženatý s dospívajícím synem. Tu pomyslnou hranici, která by rozbila dvě funkční rodiny, jsme nikdy nepřekročili.

„Věruško, nevím, jak vám to mám říct,“ usmál se na mě Mirek, „ale našel jsem si jiné místo.“ – „Co?“ – „Víš stejně dobře jako já,“ začal mi najednou tykat, „že si ani jeden nemůžeme komplikovat život. Já už tady vedle tebe nemůžu být. Zamiloval jsem se do tebe,“ dodal, jemně mě políbil a odešel.

Příběh Ilony (46): Nebojte se jít za láskou

Pořád jsme o sobě věděli

Dál jsme si každý z nás žili své životy, ale trochu jsme o sobě věděli. Nikdy jsme si nezapomněli poslat smsku nebo mail k svátku nebo k Vánocům a k tomu jsme připsali pár informací. Třeba o tom, že se vdaly moje holky a že jsem babička. Že jeho syn se oženil a má dvojčata.

Před dvěma lety k vánočnímu přání připsal, že ovdověl. Nereagovala jsem, protože Standovi diagnostikovali rakovinu slinivky. Ten rok, co bojoval s tou hroznou nemocí, byl strašný. Postarala jsem se o něj až do konce a umožnila mu odejít doma.

Příběh Marcely (57): Babička Anička našla lásku po padesáti letech

Moc času už nemáme

Teprve dva měsíce po pohřbu jsem napsala Mirkovi, že mi zemřel manžel. Druhý den mi zavolal: „Věruško, promiň, možná to není úplně nejvhodnější okamžik. Ale v našem věku už moc času nemáme. Nešla bys se mnou aspoň kafíčko?“

Přestože jsme se víc než dvacet let neviděli, měla jsem pocit, že to bylo jen včera. Kafe se protáhlo na tři hodiny, pak jsem ho pozvala domů na oběd – zůstal i na večeři a už neodešel. Měla jsem obavu, co řeknou dcery a Mirkův syn. Všichni to vzali sportovně. Myslím si, že se jim vlastně ulevilo, že se o nás nemusejí starat. Po pár měsících mě Mirek požádal o ruku a já jsme souhlasila. Vždyť se známe přes třicet let. Jen doufám, že nám osud dopřeje ještě pár společných let.