Když přišel devětaosmdesátý rok, měla jsem dvanáctiletou a šestiletou dceru a bylo mi jednatřicet – vlastně věk, kdy dneska dívky teprve začínají přemýšlet o rodině. Standa brzy založil vlastní autodílnu a opět jsem ho skoro neviděla.
Já jsem začátkem devadesátých let získala práci v jedné soukromé účetnické firmě. Tam tehdy po nějaké době nastoupil Mirek. O pět let starší inženýr, který se stal mým šéfem. Byl mi sympatický a bylo to vzájemné. Práce bylo hodně a já často zůstávala přesčas. Mirek taky. Uvědomila jsem si, jak si báječně rozumíme. Jenže já byla vdaná, on ženatý s dospívajícím synem. Tu pomyslnou hranici, která by rozbila dvě funkční rodiny, jsme nikdy nepřekročili.
„Věruško, nevím, jak vám to mám říct,“ usmál se na mě Mirek, „ale našel jsem si jiné místo.“ – „Co?“ – „Víš stejně dobře jako já,“ začal mi najednou tykat, „že si ani jeden nemůžeme komplikovat život. Já už tady vedle tebe nemůžu být. Zamiloval jsem se do tebe,“ dodal, jemně mě políbil a odešel.
Dál jsme si každý z nás žili své životy, ale trochu jsme o sobě věděli. Nikdy jsme si nezapomněli poslat smsku nebo mail k svátku nebo k Vánocům a k tomu jsme připsali pár informací. Třeba o tom, že se vdaly moje holky a že jsem babička. Že jeho syn se oženil a má dvojčata.
Před dvěma lety k vánočnímu přání připsal, že ovdověl. Nereagovala jsem, protože Standovi diagnostikovali rakovinu slinivky. Ten rok, co bojoval s tou hroznou nemocí, byl strašný. Postarala jsem se o něj až do konce a umožnila mu odejít doma.
Teprve dva měsíce po pohřbu jsem napsala Mirkovi, že mi zemřel manžel. Druhý den mi zavolal: „Věruško, promiň, možná to není úplně nejvhodnější okamžik. Ale v našem věku už moc času nemáme. Nešla bys se mnou aspoň kafíčko?“
Přestože jsme se víc než dvacet let neviděli, měla jsem pocit, že to bylo jen včera. Kafe se protáhlo na tři hodiny, pak jsem ho pozvala domů na oběd – zůstal i na večeři a už neodešel. Měla jsem obavu, co řeknou dcery a Mirkův syn. Všichni to vzali sportovně. Myslím si, že se jim vlastně ulevilo, že se o nás nemusejí starat. Po pár měsících mě Mirek požádal o ruku a já jsme souhlasila. Vždyť se známe přes třicet let. Jen doufám, že nám osud dopřeje ještě pár společných let.
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…
Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…
„Otěhotněla jsem před maturitou a David přišel na svět, když mi bylo pouhých devatenáct,“ začíná…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Celý život jsem si zakládala na tom, že jsem samostatná a racionálně uvažující osoba. Aby taky ne,…
„Abych to uvedla na pravou míru, zvířata máme u nás v rodině rádi všichni a minimálně jeden pes a…
Když děti vyletí z domova, většinou se těšíme, až se staneme prarodiči. Vnoučata přinášejí do…
U nejbližších přátel neočekáváme, že by nás podrazili. Naše čtenářka až po dlouhé době zjistila,…
Komentáře