Čas jen pro mě

Práci i rodinu přece zvládnu!

Naši mě vychovávali k tomu, že mám ostatním pomáhat. Od malička jsem neměla problém s žádnou prací v domácnosti nebo na zahradě a kolem domu. A po svatbě jsem si dobrovolně nahrnula na záda celou naši domácnost. A můj manžel Tomáš to tak nějak úplně samozřejmě přijal.

Vystudovala jsem angličtinu a francouzštinu, rok jsem učila na gymplu, pak se nám narodil dneska šestnáctiletý Honza. Na mateřské jsem začala překládat, občas doučovat děti a našli se i zájemci o soukromé hodiny. Nechtěla jsem nikoho odmítat, protože peníze přišly vhod.

Tomáš měl potíže najít si práci. Ten problém tedy byl spíše v něm, protože o lidi, kteří vystudovali marketing, byl a je zájem. Jenže buď byla firma moc daleko. „Luci, vždyť musím vstávat už v šest, abych tam včas dojel.“ – Nebo byl malý plat. „Za ty peníze to nestojí, to raději pár měsíců vydržím na pracáku.“ – A taky „divný“ šéf. „Vůbec tomu nerozumí a pořád mě buzeruje.“

Příběh Šárky (38): Nedobrovolně venkovankou

Tři děti a vysněný dům

Doma Tom taky nic nedělal, jenže to byla moje chyba, já ho do ničeho nenutila, a jeho to nenapadlo. Táta byl ale úžasný. Hrál si ale s Honzíkem, vyráželi spolu do lesa, na ryby, hráli fotbal a hokej, chodili na tenis. Zatímco tedy Tomáš pracoval tak nějak občas, já si toho nabírala víc a víc. Do toho přišlo druhé těhotenství a pět let po Honzíkovi se narodila dvojčata Klárka a Katka.

Náš 2+kk nám byl malý už dřív, ale s třemi dětmi to fakt nešlo. Dohodli jsme se, že pořídíme starší dům, který budeme „za provozu“ opravovat. S hypotékou byl trochu problém, ale naštěstí měl v té době Tom práci už celý rok. Krátce po získání hypotéky a nastěhování se do vysněného domečku dostal výpověď.

Příběh Ivy (56): Mám skvělou rodinu i práci, ale spokojená nejsem

Druhá směna pozdě večer

Já jsem se bála odříkat práci. Starala jsem se o dům, sháněla řemeslníky na různé úpravy a opravy, měnila kuchyň, předělávala koupelny… A Tom si hrál s dětmi, takže k nám mohli chodit zájemci o lekce angličtiny a francouzštiny.

Když šli večer všichni spát, zasedla jsem k počítači a překládala – různé firmy si mě najímaly i na odborné překlady, musela jsem tedy hledat i technické výrazy. Do postele jsem se dostala tak kolem půl druhé. V noci mě občas vzbudily holky, které byly ještě malé. A ráno bylo potřeba vypravit Honzu do školy.

Já jsem nastartovala den silným kafem a čekala, než vstane Tom, kterého „ty děti úplně zničily“. Pokud měl zrovna práci, dělala jsem mu po ránu snídani.

Příběh Lýdie (47): Hledání ztraceného bratra

Co mi vlastně je?

Takhle jsem to táhla skoro deset let. Jednou ráno jsem se vzbudila s příšerným brněním prstů, celý den to nepřestalo. Další den se přidaly úporné bolesti hlavy. Doktor mě poslal na různá vyšetření – nic se nenašlo. Jenže ruce brněly, hlava bolela dál, k tomu ještě bolest břicha a nechutenství. Přes půl roku jsem chodila po doktorech.

„Teď vás pošlu na psychiatrii,“ nekompromisně mi oznámil můj praktický lékař. – „Ale já přece nejsem blázen!“ reagovala jsem. – „To taky netvrdím. Slyšela jste někdy o syndromu vyhoření? Podle mě jste přetažená a organismus řekl dost. Všechno začíná v hlavě.“

Měl pravdu. Happyend se zatím nekoná. Terapie a prášky mě vracejí zpět. Ale pomalu. Tomáš se konečně chytil jako šéf marketingu velké firmy, vydělává slušné peníze. Já se doslova plácám jen v domácnosti. Nejsem schopná se soustředit na práci.

Jak to bude dál? Vždyť příští rok mi teprve bude pětačtyřicet! Přece se někdy vyléčím!?