Naše štěstí s Jirkou nám kazila jen skutečnost, že se nám nedařilo počít dítě. Absolvovali jsme nespočet vyšetření. Oba jsme podle nich byli zdraví. Prý bychom každý s jiným partnerem zřejmě dítě mít mohli, upozornil nás jeden gynekolog.
Po dvou neúspěšných pokusech o umělé oplodnění jsme se rozhodli pro adopci. „To je dobrý nápad, Jituško,“ řekla k tomu moje tchyně Věra. „Bez dětí je život smutný. My s tátou přijmeme toho tvorečka jako vlastní vnouče. Neboj se, rozdíly dělat nebudeme.“
A tak na patnácté výročí naší svatby jsme se všichni radovali z tříměsíční Julinky. Celá rozvětvená rodina se sešla u nás a Jirka ještě o půlnoci odvážel domů osmdesátiletého strýčka. Domů už se nikdy nevrátil. Při cestě zpátky ho smetl kamión, jehož řidič usnul za volantem.
Další týdny jsem prožila v mrákotách a můj život se najednou rozpadl na tisíc střepů. Říkáte, že jsem se naštěstí mohla starat o Julinku? Bohužel jsem byla přesvědčená, že za všechno může ona! Kdybychom si ji nevzali, nebyla by rodinná oslava a Jirka by nejel odvézt strýčka…
Zatímco jsem do sebe ládovala jeden uklidňující prášek za druhým a doslova se utápěla v nekonečném žalu, moje tchyně Věra se k nám nastěhovala a bez řečí převzala péči o Julinku i o mě. Mě doslova odvlekla k psychiatrovi. Jenže kde není vůle, není šance něco změnit. Omámená spoustou prášků jsem celé dny prospala.
Po dvou měsících toho Věra měla dost. „Tak poslouchej, Jituško,“ pustila se do mě jedno pondělní ráno, „takhle to dál nejde. Táta volal tomu tvému psychiatrovi a probral s ním, jak máš pomalu začít vysazovat ty prášky.“ – „Ale já je přece potřebuju!“ rozbrečela jsem se. – „Ty musíš být zase v pořádku pro Julinku! Ráda pomůžu, ale copak si to dítě zaslouží, aby máma celé dny fňukala? Jirka byl můj syn, na to jsi zapomněla? Myslíš si, že já netruchlím? Nebo že snad je to ostatním v rodině jedno? Není! Dobře ale víme, že se nic nevrátí. Život jde dál. Zůstala tu po něm Julinka a ty,“ ukončila dlouhou řeč Věra rozplakala se.
A tak jsem postupně začala vysazovat léky, chodila ven s Julinkou a pod dozorem Věry, mých třech švagrových a různých tetiček se pomalu vracela do života. Julinka mně přinášela tolik radosti! Za své počáteční mateřské selhání jsem se moc styděla.
„Chybu člověk někdy udělá. Důležité je umět si to přiznat a poučit se z toho,“ řekla mi Věra, když jsem to s ní rozebírala.
Měla pravdu i v tom, že život jde dál. Když jsem vodila Julinku do mateřské školy, seznámila jsem se s Lukášem, tatínkem malé Emičky. Její maminka zemřela krátce po porodu na rakovinu.
Vzali jsme se před šesti lety a na svatbě nám byla celá dnes už moje rozvětvená rodina. Na svatební hostině jsem jim poděkovala, hlavně Věrce. Bez ní bych se neodrazila ode dna a kdoví, jak by to dopadlo s Julinkou…
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Svou závislost na lécích se naše čtenářka Klára naučila dobře maskovat. S manželem se rozvedli,…
Věci, které se zdají zcela absurdní a nepravděpodobné, se někdy v životě stanou. Je to náhoda, nebo…
„Vždycky jsem byla samostatná nezávislá ženská,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Martina…
Soňa, která jako zdravotní sestřička na interním oddělení pomáhala druhým, musela v roce 2020…
Petrovi bylo 17 let, když jako nejistý kluk vstoupil do programu Samsung Tvoje šance #futureskills.…
„Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč,“ začíná svůj smutný dopis paní Lída, která popisuje…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Mohla jsem tomu zabránit? O tom stále přemýšlí naše čtenářka Edita. Od smrti jejího bývalého…
Komentáře