Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Marie (49): Nejsem dcera svého táty
Pixabay
Příběhy ze života

Příběh Marie (49): Nejsem dcera svého táty

datum: 7. 7. 2019 0:05 autor: podle příběhu Marie K. napsala Alžběta Morávková
„Maruško, musím ti něco říct,“ s námahou šeptala máma jen pár dní předtím, než zemřela. „Táta není tvůj táta, nemůžu s tím tajemstvím odejít.“ Seděla jsem na její posteli jako opařená a nevěřícně poslouchala příběh starý padesát let.

„Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery – a ten král, to jsem já!“ říkával táta. Jaruška se jmenovala po něm, Věruška po mámě, no a já byla ta poslední – Maruška. „Mám tě, tatínku, ráda jako sůl,“ hrála jsem si s ním na známou pohádku Sůl nad zlato.

Taková normální rodina

Naši se brali koncem padesátých let a rychle za sebou se jim narodily dvě dcery, moje starší sestry. Žili jako každá normální rodina v té době. Uspořili si na trabanta, jezdili s dětmi na výlety a jednou byli dokonce u moře v tehdejší NDR! Táta jako opravář televizí tehdy docela vydělával peníze. Máma tedy dlouho byla doma a starala se o sestry. Když už Jarka i Věrka chodily do školy, rozhodla se nastoupit do práce.

„Našla jsem si místo jako sekretářka tady v místním podniku, dneska už neexistuje,“ vzpomínala. „Náš ředitel, můj šéf, byl krásný chlap, který nenechal žádnou ženskou na pokoji,“ pokračovala. „Po těch letech, co jsem byla doma, mně dělalo dobře, když mi pochválil účes, řekl, že mi to sluší… Zkrátka jsem se najednou cítila jako ženská, taková žádoucí.“

Osudný večírek

Osudným se mámě stal podnikový večírek na MDŽ. „No, trochu jsme popili, mně to stouplo do hlavy… a pak s to stalo. Vím jen, že jsme tancovali, držel mě v náručí, pak se mnou odtancoval k sobě do kanceláře…“ Po půlnoci vystřízlivěla a uvědomila si, co se stalo. „Strašně jsem se styděla,“ přiznala.

Václav, její šéf, se druhý den choval jako by nic. „Pro něj to bylo normální zakončení večírku,“ povzdychla si máma. „Později jsem zjistila, že si vždycky nějakou vybral a odtancoval s ní do kanceláře, nebyla jsem první ani poslední. A to měl doma ženu a dvě děti.“

Máma si přála jediné, rychle na tu noc zapomenout a nedopustit, aby se to dozvěděl táta. Jenže po měsíci zjistila, že je těhotná. „Na sto procent jsem věděla, že je to jeho,“ vyprávěla. „Táta byl v té době na školení.“ Pomýšlela na potrat. „To byl ale tenkrát problém, muselo se jít před takovou komisi, která rozhodovala, jestli to povolí nebo ne,“ pokračovala ve vyprávění máma. „Proto jsem se nejdřív chtěla přiznat tátovi, protože na tu komisi by musel jako manžel jít se mnou.“ Souvislosti v povolování interrupcí za socialismu mi trochu unikaly, ale dál jsem poslouchala, co máma říká.

Třetí princezna

„Járo, musím ti něco říct,“ začala doma pomalu. „Víš, já jsem asi…“ Zbytek už nedořekla. Táta prý ji vzal do náruče a skákal radostí. „Ty jsi těhotná, viď? To je skvělá zpráva! Určitě to bude třetí holka a já budu jako ten král z pohádky!“ Máma se nezmohla ani na slovo.

A tak nebyl potrat, ale narodila jsem se já. „Když jsem tě prvně uviděla, úplně mi zatrnulo,“ šeptala máma. „Vypadala jsi jako Václav.“ Jak jsem rostla, svým sestrám jsem se vůbec nepodobala. Ony obě po rodičích měly světlé vlasy i modré oči, já hustou tmavou hřívu a hnědé oči. „Je celá moje babička,“ konstatoval táta. „Taky měla takové oříškové oči.“

„Víš, nejzajímavější je, že z vás tří si táta vždycky nejvíc rozuměl s tebou,“ zakončila máma.

Já to přece vím!

Týden na to zemřela. O tom, co mi řekla, jsem nechtěla moc přemýšlet. Měsíc po pohřbu za mnou táta přišel a opatrně začal. „Máma ti to asi řekla, viď? No, nekoukej na mě, já to přece vím celou tu dobu!“ Udiveně jsem na něj vytřeštila oči.

„Tady na malém městě se nic neutají. I vrabci na střeše cvrlikali, že máma a ten její šéf… Jenže já ji tak miloval a měl jsem strach, aby neudělala nějakou hloupost,“ tiše říkal. „Vypadala tak nešťastně. Uklouznout může každý, ale proč by tím měli trpět všichni okolo? Rozvod by rozbil rodinu. Měl jsem strach, jak přijmu cizí dítě, ty pochybnosti se ale rozplynuly, jen jsem tě prvně viděl. Máma mi tě ukazovala tak nějak nervózně, já jsem ale od prvního okamžiku věděl, že budeš moje Maruška!“

„A to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělal,“ usmál se na mě. „No řekni, nemáš mě snad ráda jako sůl?“


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Irmy (35): Poselství neklidného ducha

Příběh Irmy (35): Poselství neklidného ducha

Autor: podle příběhu Irmy T. napsala Lada Sychrovská, Datum: 15. 9. 2019 0:05
Příběh Báry (44): „Manželství“ ve třech

Příběh Báry (44): „Manželství“ ve třech

Autor: podle příběhu Báry S. napsala Lada Sychrovská, Datum: 14. 9. 2019 0:05
Příběh Aleny (59): Snacha nechce pracovat

Příběh Aleny (59): Snacha nechce pracovat

Autor: podle příběhu Aleny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 13. 9. 2019 0:05
Příběh Kariny (43): Sázka na sedmnáctku!

Příběh Kariny (43): Sázka na sedmnáctku!

Autor: podle příběhu Kariny K. napsala Lada Sychrovská, Datum: 8. 9. 2019 0:05
Tip šéfredaktorky

Princezna Diana (†36): Byla její smrt „jen“ nešťastnou náhodou?

31. 8. 2019 0:05 autor Jana Vavřinová