Čas jen pro mě

Pětadvacet let přátelství

Jiřinu znám skoro čtvrt století. To jsme obě nastoupily do obchodního oddělení jedné firmy. Zjistily jsme, že jsme téměř stejně staré. Jiřka už měla dvojčata, já syna Martina. Měly jsme tedy spoustu podobných starostí i radostí.

Roky běžely, já jsem povýšila na senior manažerku a Jiřka se stala mou podřízenou. „Já na šéfování nemám,“ smála se, „ty jsi člověk na pravém místě.“ Naučily jsme se oddělovat práci od přátelství a všechno fungovalo.

Jiřina byla vždycky pracovitá a obětavá. Když bylo třeba, neváhala zůstat v práci i po pracovní době. Možná to bylo tím, že doma to asi úplně nefungovalo. Její manžel sice rodinu zabezpečil, ale pořád nebyl doma. Na dovolenou jezdila Jiřina s dcerami, když dospěly, tak s různými kamarádkami.

„Někdy ti závidím, jak je to u vás doma,“ přiznala jednou.

Příběh Jitky (55): Kamarádka mi záviděla

Můj Filip pro mě často jezdil do práce, víkendy a dovolené jsme trávili jako rodina pohromadě – a rádi. Proto jsem odmítla, když se Jiřina zeptala, jestli bych s ní nejela na dovolenou. „Jiřko, nezlob se, ale já asi nechci. Přijde mi škoda každého volného dne, kdy nejsem s rodinou.“

A to byla pravda. Kromě pravidelného odpočinku u moře jsme si pořídili starší rodinný dům a postupně jsme ho dávali dohromady, abychom se tam mohli přestěhovat. Samozřejmě jsem tam Jiřinu občas zvala. S manželem žili tak vedle sebe, dcery měly své zájmy.

Drsný návrat z dovolené

Na podzim jsme se jako vždy chystali s Filipem k moři. Martin, který má byt v prvním patře, odjel na několikaměsíční stáž do Německa a dům zůstal prázdný. Po návratu z Řecka nás čekal šok. „Filipe, vždyť jsou ty dveře odemčené!“ vyděsila jsem se. Uvnitř bylo všechno zpřeházené, přišli jsme o pár věcí – starší notebook, značková trika, mixér, varná konvice, pár drobností z kuchyně, třeba louskáček na ořechy…

Příběh Evy (52): Kamarádka mě okradla

Vypadalo to, jako by vlastně ten zloděj nechtěl nic ukrást, jen udělat nepořádek. Přivolaní policisté kroutili hlavou. „Nemůže mít někdo váš klíč?“ zeptal se jeden z nich. „Ten zloděj si prokazatelně odemkl, teprve pak poškrábal zámek a dveře, zřejmě chtěl předstírat páčení zámku.“

Celé to nedávalo smysl. Klíče měli kromě nás jen Martin a jeho přítelkyně a ti oba byli v zahraničí. „To musí být hrozné,“ litovala mě Jiřina, když jsem v práci vyprávěla, jaký byl náš návrat z dovolené. – „Uklidili jsme, vyměnili zámek a aspoň Filip konečně pořídí ten alarm,“ líčila jsem kolegyním v práci. „Vlastně je legrační, že mi zloděj ukradl louskáček na ořechy a včera jsem nesehnala jiný, budu muset přes nějaký e-shop, a zrovna padají ořechy.“ – „Možná mám doma jeden navíc, podívám se,“ řekla Jiřka.

Odhalil to louskáček

„Jiřko, odkud máš ten louskáček?!“ vykřikla jsem překvapeně a nevěřila svým očím. Louskáček na ořechy, který mi ráno Jiřina přinesla, byl přece náš!!! Sice takový tuctový, ale bezpečně jsem ho poznala podle malého „M“, které kdysi vyryl zespodu na držadlo Martin.

„Odkud bych ho měla? Vždyť jsem ti říkala, že mám doma dva,“ reagovala Jiřina. – „Ale tenhle je určitě ten, co nám ukradli!“ – „Jak to můžeš říct? Vždyť takových se před pár lety prodaly tisíce!“ – „Ale jen na našem je tohle…,“ ukázala jsem na „M“.

Příběh Katky (40): Podivná kamarádka

Pak mi to došlo. „Jiřino!!! Ty máš něco společného s tím vloupáním?!!!“ Podívala se na mě a v očích měla chlad a zlobu. „No a co? Nenávidím tě, nenávidím ten tvůj dokonalý život!“ křičela hystericky. „Aspoň jednou jsi taky měla pořádné starosti! Kromě toho pitomýho louskáčku se ti vlastně nic neztratilo.“

Jiřina si v nestřeženém okamžiku nechala udělat kopii mých klíčů. Pak se domluvila s mladíkem ze sousedství, který byl jednou v kriminále za vloupání. Předala mu klíče a instruovala ho, co má dělat. Tedy hlavně udělat nepořádek a vzít si pro sebe, co se mu bude líbit. Když prohrabával šuplíky v kuchyni, omylem strčil do kapsy ten louskáček. A dal ho Jiřce prý „jako fór“. Ona samozřejmě netušila, že ho poznám.

Příběh Slávky (51): Falešná kamarádka mě málem připravila o práci

Lupič-nelupič byl v podmínce, tak se vrátil do vězení. A Jiřka? Rodina jí zařídila pobyt na psychiatrii.

A já jsem si odnesla poučení, že věřit se nedá ani blízkým přátelům.