Čas jen pro mě

Od té nešťastné vloupačky uplynulo už pět let. Teprve teď jsem schopná o tom mluvit. Třeba jako varování jiným lidem, aby si dali pozor i na přátele.

Kamarádka z práce

S Olinou jsme se poznaly začátkem 90. let, když jsem se po první mateřské vrátila do práce. Původně nastoupila jako záskok za mě, ale jak už to tak v kolektivu mladých žen bývá, další kolegyně na mateřskou odcházela, tak Olina zůstala.

Byly jsme skoro stejně staré, obě vdané s jedním synem. Od samého počátku jsme si rozuměly. Občas jsme zašly na kafe a dortík, někdy o víkendu dokonce vyrazily společně s dětmi do zoo nebo do divadla. To ale pokaždé z iniciativy Oliny, která to zorganizovala a koupila lístky.

„Víš, Oli, můj Petr není úplně nadšený, že někdy trávím sobotní odpoledne s kamarádkou,“ přiznala jsem se asi po roce. „Chce, abychom byli o víkendech společně jako rodina.“

„Hm. Jasně,“ odpověděla. „Máš pravdu.“ A tím to skončilo. Víkendové programy ale přestala organizovat.

Manželství asi neměla šťastné

„Proč ti ten Petr každý den volá?“ nechápavě se na mě jednou podívala. Petr mi opravdu každý den po obědě telefonoval. Jen tak, aby se zeptal, jak se mám, kdo vyzvedne Kubíka ze školky, co připravíme k večeři. Uvědomila jsem si, že Olině její manžel Jaromír nevolá nikdy. Věděla jsem o něm jen to, že je vědecký pracovník.

„Nemyslela jsem to s tím telefonováním nijak zle, Jitko,“ poznamenala jen tak mezi řečí druhý den. „Trochu závidím, Jaromír je takový introvert, někdy se mnou několik dní ani nepromluví. A s malým Ondrou taky ne,“ povzdechla si. „Není zlý, jen takový nemluva.“

Přátelství se vytratilo

Pak jsem konečně podruhé otěhotněla. „Ty se máš, moc ti to přeju,“ trochu neupřímně reagovala Olga. „Jaromír už žádné děti nechce, prý by ho rušily od práce. Ondra musí být doma jako myška.“

Když se narodila Kačenka, ještě několikrát za mnou Olga přišla. „Já vím, Jíťo, je to tvoje kamarádka, ale je taková, taková… divná, falešná,“ řekl mi Petr. Pak se naše kontakty přetrhaly. Olga si našla jiné zaměstnání, já jsem pár hodin denně prodávala v našem sídlištním obchodě s obuví, abych měla čas na děti. A taky jsem pilně docházela po večerech na kurzy angličtiny a němčiny.

Mezitím jsme se přestěhovali do domu se zahradou na okraji Prahy. Splnili jsme si s Petrem sen, náš domov jsme si doslova vymazlili. Kuba studoval výpočetní techniku na vysoké škole, Kačka chodila na gymnázium.

Tehdy jsem si řekla, že v pětačtyřiceti ještě nejsem úplně do starého železa a začala se rozhlížet po nějakém zajímavém zaměstnání. Prošla jsem několika stupňovým konkurzem na asistentku generálního ředitele velké mezinárodní firmy, kde podmínkou byla dobrá znalost angličtiny a němčiny. Petr i děti ze mě měli radost a přáli mi to.

Překvapení v novém zaměstnání

Jaké bylo mé překvapení, když jsem druhý den v práci potkala Olinu. Pracovala v účtárně. Zdálo se mi, že ze shledání má stejnou radost jako já. Nad skleničkou vína jsme pak po práci probraly všechno, co se za ta léta stalo.

Ona ale mluvila hlavně o Ondrovi. „Ondra studuje dvě vysoké najednou,“ chlubila se. Na manžela narazila jen okrajově. Pochopila jsem, že žijou tak nějak vedle sebe, ne spolu. „A co ten tvůj Petr? Ještě pořád vám to klape?“ zeptala se neupřímně.

„Nestěžuju si,“ nechtěla jsem to dál rozebírat. Znovu jsme se začaly přátelit.

Když pořád mluvila o tom, jak se s Jaromírem rozhodli, že budou stavět, a vyptávala se na budování našeho domu, pozvala jsem ji k nám.

„To je nádhera!“ upřímně se podivila pohledu z obýváku na nedaleký les. Obdivovala náš interiér, chválila zahradu.

Šok z vloupání

Pak jsme na víkend všichni odjeli k Petrovým rodičům na Moravu. Vrátili jsme se v neděli večer. „Mami, mami,“ volala Kačka, když vystoupila jako první z auta. „Máme rozbité okno!“ – „A vylomený zámek,“ dodal Kuba.

Uvnitř byl neuvěřitelný nepořádek. Obsah šuplíků vysypaný, bláto na bílé sedačce, v ložnici rozervané přikrývky. V tom chaosu jsme nebyli schopni říct přivolaným policistům, co se všechno ztratilo. Teprve postupně jsme zjišťovali, že chybí prstýnek po babičce, Petrovo nové kolo, Kubův notebook, Kaččiny drahé sportovní boty, na které si vydělala na brigádě.

Olga na mě hned poznala, že nejsem ve své kůži. Upřímně mě litovala a já jsem se před ní dokonce zoufale rozbrečela.

Loupež na zakázku?!

Po dvou týdnech nám volali z policie. Našli pachatele. „Víte, je to takový mladý kluk,“ řekl nám policista, „na něj se ale snad ani nemůžete zlobit,“ vysvětloval. „Byla to loupež na zakázku!“ – Nevěřícně jsme se na něj s Petrem podívali.

Olga mně záviděla, že mám fungující manželství a rodinu, že mám dům se zahradou. Ona sice měla peníze, protože ten její Jaromír ji zabezpečil, ale chyběla jí láska a přitom se bála od něj odejít. Chtěla se mi pomstít za to, že jsem šťastná. Tomu klukovi zaplatila 50 000 za to, že nám zdemoluje dům a že si vezme, co se mu bude líbit. On šel za mříže, Olga nakonec vyvázla s podmínkou. A Jaromír se s ní pak rozvedl.

Materiální škody se dají nahradit a nakonec jsme se přes ně přenesli. Ty citové jsou mnohem horší. Dodnes nemohu pochopit, jak závist dokáže zničit všechno kolem. A vlastně je mi Oliny tak trochu líto.