Náš dědeček, velký domácí řemeslnický šikula, začal na přání tatínka vyrábět terária různých velikostí, aby všichni ti lezoucí miláčci měli svůj domov. Velmi rychle jsme zjistili, že dědečkem vyráběná terária prostě netěsní, takže postupně nebylo jasné, kdo žije v teráriu a kdo volně v bytě.
Takže velmi často nám tatínek hlásil: „Děti, utekl blavor, či bekon, nebo strašilka…! Kdo ho najde, dá ho zpět do terárka!“ Běžná věta, která pro byla pro nás denním chlebem.
Stávalo se, že si takhle jdete pro něco do lednice a málem šlápnete na štíra! Maminka měla tehdy hysterický záchvat a snažila se tatínkovi naznačit, že by nás štír přece mohl svým nebezpečně se třesoucím ocáskem i „smrtelně“ zranit, tatínek se ale velmi ohradil a „odborně“ vysvětlil: „Prosím tě, to je jen jako když píchne včelka…, uklidni se a nebuď hysterická…,“ a vrátil štíra na chvilku do terária.
Bráška jednou nad ránem ležel v posteli a uslyšel zvláštní zvuk u svého nosu – jakoby „cosi“ spadlo na polštář. Otevřel oči a on to americký šváb! Když nám to pak vyprávěl, se ségrou jsme dostaly záchvat smíchu, ovšem jen do té doby, než podotkl, že ho nechytil a milý mega velký americký šváb někam odlezl.
Navíc, nejchutnější potravou pro tuto tatínkovou faunu byli cvrčci, takže náš byt v noci hlasitě cvrčel! No, a tak jsme tedy vyrůstali.
Pro mě asi nejzásadnější byl zážitek s ještěrkou. Tatínek totiž doplňoval zásoby v teráriích i o vlastnoručně ulovené kousky. Jezdil vláčkem na svá oblíbená místečka v blízkosti Prahy a vozil si sklenice s otvory ve víčku a v těch pak přivážel ještěrkovité exempláře.
Jednou takhle, když jsem přišla ze školy, natěšeně mě táhl za ruku na balkón, kde byla přes léto umístěna velká terária. Tatínek byl úplně nadšený z nového úlovku! Chytil totiž nádherného samce ještěrky obecné. Měl modrozelenou barvu a celý se leskl. No a říká mi: „Pohlaď si ho přece!“ – Já na to: „Tati, ještěrky se nehladí.“ –„Ale jo, musíš, podívej, jak je krásný“!
Nátlaku jsem podlehla, aby měl tatínek radost, přiblížila prst k ještěrce a stalo se to, co by napadlo každého, o to víc nenasytného ještěrčího samce – prostě mi chňapnul ukazováček. No a já jsem s hrůzou a zaječením cukla rukou směrem nad hlavu a milý ještěřák ještě chvíli držel prstík a až v poslední fázi oblouku, který má ruka opsala, se pustil.
Jenže, to už byl bohužel ve vzduchu a chudák padal dolů na ulici. Pod naším balkónem byl přechod pro chodce, a když jsem se vyklonila, viděla jsem, že samec spadl před hlouček lidí, čekající na zelenou. Po chvíli jsem koukla dolů a ten pohled ve mně navždy zůstane!
Hlouček lidí se střídavě dívá vzhůru do nebes a na chodník, kde vedle sebe leželi ještěrčí samec a jeho hýbající se oddělený ocásek. Po chvíli ze dveří našeho činžovního domu vyběhl „šílenec, jen v trenýrkách, bosý…“ (můj tatínek)! Přiběhl k vyděšenému hloučku, do jedné ruky čapnul ještěrku, do druhé ocásek a zaběhl zpět do domu. Myslím si, že dodnes nikdo z čekajících občanů nepochopil, co se vlastně stalo, a jak mohla ještěrka spadnout z nebe – v Praze a na chodník.
Tatínkovi i ještěrčímu samečkovi jsem se omluvila, a už nikdy jsem nemusela žádné plazící se zvířátko hladit.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Psychické problémy mezi mladými Čechy sílí. Většina ale mlčí, nemá se komu svěřit. Markeťačka a…
Rodina, to jsou lidé, kteří si mají pomáhat. Aspoň by to tak mělo být. Ale co když vás ti nejbližší…
„Dodnes si nedovedu tu záhadu vysvětlit,“ píše čtenářka Soňa. „V tom mlýně jsme se schovali před…
Šestatřicetileté Janě Forst byla diagnostikována rakovina prsu zhruba před dvěma lety, kdy si našla…
Po 35 letech od porodu císařským řezem paní Táňa vyřešila záhadu, proč její jaterní testy…
„Vím, že naše rodina je trochu netradiční, ale vyrůstala jsem obklopena láskou, kterou řada mých…
„Rozhodla jsem se napsat příběh své matky a vlastně také svůj. Příběh mé maminky se odehrál na…
Vymanit se z koloběhu průšvihů a špatných věcí mi trvalo skoro pětadvacet let. To, co bylo, už…