Čas jen pro mě

S Ondrou jsem žila skoro deset let. Představovala jsem si, jak kráčíme svatební uličkou a říkáme dvakrát „ano“. Ano řekl, ale o patnáct let mladší asistentce Ditě. Mně nechal kočku, kterou si pořídil on. „Eli, promiň, ale Dita má alergii na kočičí chlupy. Micina je stejně nejvíc zvyklá na tebe…“

Zůstala mi Micina

Micina za to samozřejmě nemohla. Jen mi Ondřeje neustále připomínala. Holka, není přece konec světa, všechno zvládneme, brečela jsem Micce do kožichu. Vlastně jsem byla ráda, že mi zůstala. Aspoň nějaký živý tvor, s kterým jsem si mohla povídat. Ondra se o ni okamžitě přestal zajímat a já jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem vlastně ráda, že to chlupaté stvoření mám.

Když jsem jedno odpoledne přišla domů z práce, Micina apaticky ležela na zemi, nejedla, nepila, jen se na mě upřeně dívala. Veterinář, musím najít veterináře! Kam s ní vlastně ten Ondra chodil? Volat jsem mu nechtěla, tak jsem začala hledat na internetu.

Je nemocná!

„Dobrý den, můžu k vám přijít s kočkou?“ zeptala jsem se, když jsem se dovolala na asi dva kilometry vzdálenou veterinu. – „Jistě, vždyť jste se dovolala do veterinární ordinace,“ sarkasticky odpověděl mužský hlas. „Pokud máte problémy vy, obraťte se na svého praktika. S jakýmkoli zvířetem prosím přijďte ke mně.“

Nacpala jsem Micinu do přepravky a vydala se s ní k veterináři. V ordinaci k mému překvapení byl milý a sympatický muž v mém věku. „Já jsem volala…“, pípla jsem. – „Já vím, vzpomínám si,“ usmál se. „Když se někdo zeptá veterináře, jestli může přijít s kočkou, to se nedá zapomenout,“ dodal. „Tak, co té fešandě je?“

„Potřebuje kapačku, budu si ji tu muset nechat do zítřka,“ řekl, když Micinu vyšetřil. „Má zánět žaludku.“

Mňouk je jí podobný

„Jak na tom Micina je?“ vyhrkla jsem bez pozdravu, když jsem druhý den přišla. Samotnou mě překvapilo, jak velký strach jsem o Micinu měla. – „Je to mnohem lepší,“ řekl veterinář. „Dodržujte dietu a přijďte mi ji ukázat za tři dny,“ dodal. „Micko, zatím ahoj,“ podrbal kočku za uchem.

„Je úplně zdravá,“ konstatoval veterinář za tři dny. „Víte, že mám kocoura Mňouka, který je jí podobný?“

Měla jsem na jazyku odpověď, že to není nic divného, když Micina je úplně obyčejná mourovatá kočka domácí. Veterinář ale pokračoval: „Co kdybychom je seznámili? A možná bychom se při té příležitosti mohli víc seznámit i my dva…“

Koťata a děti

A tak se i stalo. Nejdřív jsme se pokoušeli seznámit kočku a kocoura. Dívali se na nás s nedůvěrou a prskali na sebe. Naše seznamování probíhalo o poznání lépe. Zjistila jsem, že David, tak se veterinář jmenoval, má stejný smysl pro humor jako já. Skvěle jsme si rozuměli.

I když to tak zpočátku nevypadalo, Micina s Mňoukem se seznámili až moc. Že je březí, si všiml David. Najednou jsme měli tři koťata.

Ale ani my dva jsme nezůstali pozadu. Po pěti letech máme za sebou svatbu a dva bezva kluky. Copak mě někdy napadlo, že zrovna díky Micině najdu manžela?