Čas jen pro mě

Tak jsem prožila téměř šedesát let. Pak uzavřeli pobočku cestovní kanceláře, kde jsem pracovala, a po dohodě s manželem jsem se rozhodla odejít do předčasného důchodu. „Nebudeš muset každý den dojíždět do města. Odpočineš si, budeš mít čas na zahradu, vždyť sis to celý život přála,“ plánoval můj Tonda. To jsem si zpočátku myslela taky. Jenže přišel nečekaný problém – bála jsem se! Náš dům stojí stranou od vesnice. Tonda každé ráno před sedmou odjel, je šikovný opravář praček, o práci nouzi nikdy neměl, a vrátil se večer. Děti, Kačka a David, měly své životy a bydlely ve městě.

Sama doma

Celý život jsem byla mezi lidmi a samota mi teď naháněla hrůzu. Dveře jsem měla zamčené, okna zavřená. Sledovala jsem každé šustnutí, rozhlížela se z okna, s nedůvěrou pozorovala kolem jedoucí cyklisty. Zahrádka pustla, protože jsem měla odvahu tam jít jen tehdy, když byl Tonda doma.

„Mami, jestli budeš takhle pokračovat, skončíš v blázinci,“ nebrala si u nedělního oběda servítky Katka. – „Ségra má pravdu,“ přidal se David. „Rozhodli jsme se, že ti pořídíme psa!“ – „Zbláznili jste se?“ vyděšeně jsem vykřikla. „Tondo, řekni něco,“ dožadovala jsem se manželova souhlasu. – „Vždyť mají pravdu, Stáňo,“ zastal se jich. – „Já se zvířat štítím a bojím!“ Měla jsem slzy na krajíčku. – „Když budeš mít psa od štěněte, uvidíš, že se ho štítit nebudeš,“ přesvědčovala mě Kačka. „Budeš jeho panička, on tě bude chránit.“ Věděla jsem, že mají pravdu, ale podvědomě jsem se pořád bránila. – „Trochu mi ho vycvičíte a já ho budu jen krmit. A nemyslete si, že koupíte nějaké bojové plemeno,“ kladla jsem si podmínky. „Německého ovčáka taky ne.“

Zbytek neděle se řešily rasy psů. Ke všem jsem měla připomínky – ten byl moc malý, ten by zase nemohl spát venku. „Řekni si, jakou rasu chceš, a my ji seženeme,“ nabídla se Katka. „Ale třeba takovou tu Bellu od Sebastiána,“ vzpomněla jsem si na televizní seriál svého dětství. A tajně jsem doufala, že podobného psa jen tak neseženou.

Přivezli Bellu

Dva týdny byl klid. Potom v sobotu v podvečer volal David: „Mami, připrav se, do půl hodiny jsme u tebe i s Bellou!“ – Vyběhla jsem do garáže za Tondou: „Co budeme dělat? Co bude ten pes jíst? A kde bude bydlet? V baráku ani náhodou,“ dodala jsem výhružně. –„Klid, Stáni, boudu zrovna dávám dohromady a granule přivezou děti,“ odpověděl nevzrušeně. – „Vy jste se na mě domluvili!“ Vztekle jsem práskla dveřmi.

„To je Bella,“ strčil mi David do náruče čtyřkilovou bílou kuličku. „Je trochu vyděšená, absolvovala dlouhou cestu z Moravy na sever Čech,“ dodal. – „Nejdřív ji ale musíme vykoupat, má totiž asi blechy,“ opatrně poznamenala Katka. Úplně jsem se otřásla. Už je to tady! Pes, ještě zablešený. Než jsem se vzpamatovala, Katka tu bílou kouli popadla a odnesla do koupelny. Do „mé“ koupelny, v „mém“ domě a v „mé“ vaně myla psa speciálním šamponem proti blechám. Pak vyndala ze skříňky čistý ručník a do něj utřela to stvoření. Musím vydezinfikovat koupelnu, blesklo mi hlavou!

Ještě trochu vlhká Bella ke mně pomalu přišla a upřeně se na mě dívala neuvěřitelně krásnýma černýma korálkovýma očima! Opatrně mi očichávala ruku a dotkla se hebkým čumáčkem mé ruky. Připadala mi taková malá a bezbranná. 

Zatímco jsme se vlastně s Bellou vzájemně „očichávaly“, Kačka s Davidem vyprávěli, jak chtěli honem rychle pořídit „Bellu od Sebastiána“, než si to rozmyslím. Poučili mě, že „pravá“ Bella byla pyrenejský horský pes. Tahle Bella je čuvač, prý jsou to vlastně příbuzní. V chovných stanicích, kam volali, zrovna štěňata nebyla nebo byla zamluvená. Na internetu našli inzerát nějakého bači z moravsko-slovenského pomezí, který nabízel poslední štěně, bez papírů. Bella se narodila na salaši, není divu, že se tam ty blechy „zatoulaly“. 

Můj „psí“ život

Tak začal můj „psí“ život. Ta bílá chlupatá kulička si mě postupně omotala kolem prstu. Dostaly mě ty její oči! Všichni, co mě znali, nechápali. Já taky ne… Najednou jsem řešila, co je pro Belinku zdravé, kupovala ty nejkvalitnější granule, chodily jsme spolu na cvičák. Spí sice venku v boudě, protože má ráda zimu, ale každý den za mnou chodí do kuchyně.

Na zahradu už se nebojím chodit, přece jenom téměř padesátikilová fena (ano, to má ve třech letech) vzbouzí respekt. Belinku bohužel „baví“ zahraničení, tak občas vyhrabe sazeničky nebo pošlape bylinky. Ale já se na ni nezlobím. Podívá se na mě těma krásnýma očima a já jí všechno odpustím.

Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohla mít tak ráda zvíře! Je mi líto, že jsem na to nepřišla dřív.