Čas jen pro mě

„Ty se máš, Tomáš se pořád drží doma, pomáhá ti, a spoustu věcí sám vyrobí a opraví,“ záviděly mi kamarádky. Je pravda, že v dobách před více než třiceti lety bylo fajn mít manžela-kutila. Kromě toho, že byl vždycky šikovný, byl i pečlivý a měl cit pro detail. Některé kusy nábytku, které vyrobil, slouží dodnes a dobře vypadají. Žádný řemeslník, který k nám kdy přišel, se mu nezavděčil.

Vyšší stupeň kutilství

Zásadní zlom nastal, když odešel do důchodu. Já jsem ráno odešla do práce a on měl před sebou celý den na to, aby vymýšlel, co udělá. Začátky byly poměrně neškodné. První přišel na řadu domeček pro vnoučata, který jim dlouho sliboval. Pak se náš pes dočkal nové zateplené boudy.

Potom však Tomáš přešel na „vyšší level“ kutilství – začal programovat tzv. chytrou domácnost. Ve své podstatě nešlo o nic převratného, všechny ty věci existovaly a fungovaly. Nebyl problém nechat si je nainstalovat od firmy. Jenže on se rozhodl si je tvořit sám.

Nejdřív mu začaly chodit balíčky s různými součástkami. Ty se pak válely všude po domě. Manžel střídavě trávil čas v dílně nebo u počítače.

„UAUAUA...,“ rozeřval se jedno nedělní odpoledne alarm. Než jsem stačila něco říct, Tomáš mě předešel. „To nic, Helenko, ten alarm už byl starý, tak jsem ho přeprogramoval, ale je tam ještě nějaká drobná chybka.“ Polkla jsem odpověď, že fungoval docela normálně, a hlavně se sám od sebe nespouštěl.

O pár dní později jsem ráno odcházela do práce. Tomáš nebyl doma, vypravil se za nějakými nákupy. Otevřela jsem klávesnici alarmu, vyťukala heslo a chtěla odejít a zamknout. Najednou se na chodbě rozsvítila světla! Asi jsem zavadila o vypínač, pomyslela jsem si, odešla a dál o tom nepřemýšlela.

Pozdě odpoledne jsem se vracela z práce a manžel byl v dílně a dům zaalarmovaný. Vyťukala jsem kód alarmu a kromě odblokování se spustily venkovní žaluzie! „Vždyť víš, že se spustí, když svítí do oken sluníčko,“ řekl mi na to manžel po návratu. – „Hm, ale bylo šero a pršelo,“ odvětila jsem kousavě. – „Nechápu, to,“ jen tak mimochodem mi řekl druhý den. „Představ si, Helenko, že při spuštění alarmu se rozsvěcela světla a při odblokování ty žaluzie. To bylo nedopatřením, už jsem to upravil.“

Na chodbě se objevil displej, který reagoval na otevřená vrata, dveře od garáže apod. Vrcholným kouskem – a paradoxně jedinou věcí, která fungovala – byla signalizace pošty. Když totiž někdo něco vhodil do schránky, rozsvítilo se nám na chodbě na displeji zelené světýlko a navíc na naše mailové adresy přišla zpráva s oznámením, že máme ve schránce poštu. No, naprosto zbytečná věc, ale Tomáš zářil štěstím!

Snad ho to konečně vytrestá!

Chvíli byl pokoj, spoustu času trávil u počítače a pobíhal s mobilem, kde měl staženou nějakou aplikaci, kolem domu. „Chystám pro tebe překvapení,“ oznámil mi tajnůstkářsky, když jsem se chystala odjet na týden za dcerou na druhý konec republiky. „Až se vrátíš, nebudeš už potřebovat klíče! Dveře se odemknou po zadání kódu.“

Po několika hodinách ve vlaku jsem konečně seděla u dcery, těšila se z vnoučat. V tom mi zazvonil mobil „A hele, táta, asi neví, kde má večeři,“ smála jsem se. – „Helenko, já nevím, co mám dělat. Nejdou mi otevřít dveře a klíč mám uvnitř.“ Chvíli mi trvalo, než jsem se ve zmateném vyprávění zorientovala a pochopila. Ten blázen šel vyzkoušet odemykání dveří bez klíčů, a ty nechal doma. Ještě, že si vzal aspoň mobil! Teď stál venku jen v košili, začínalo pršet a teploměr ukazoval 8 stupňů. „Stala se nějaká chyba v programování,“ snažil se mi vysvětlit a drkotal zuby zimou. Nikdo ze sousedů nebyl doma a on neměl brýle, aby si vyhledal na mobilu zámečníky. Než jsme s mladými našli zámečnickou pohotovost poblíž našeho domu a než řemeslník dorazil, byl už promrzlý skrz naskrz.

Stálo ho to skoro tři tisíce a pět dní v posteli s antibiotiky. 

Při návratu na mě čekal u vlaku: „Už jsem na to přišel,“ nadšeně mě informoval. „Ty dveře jdou opravdu otevírat bez klíče, byla to jen maličká chybička.“ Bude konečně klid, pomyslela jsem si, to ho vytrestalo.

Nevytrestalo. Včera odjel koupit nějakou veledůležitou součástku do města. Najednou vyděšeně zavolal: „Teče nám doma z myčky voda. Vypni hlavní uzávěr, než se vrátím,“ spustil. – „Proč by tekla,“ podivila jsem se. „Zrovna stojím v kuchyni u ní a nic neteče. “ – „Ale mně to hlásí ta nová aplikace…“

Hlavně, že je zdravý a šťastný!