Negativní reakce v okupovaných územích asi pochopitelná. Některých německých dětí se ujali jiní. Maminka vyrostla u Češky – paní N, které měla údajně nahradit její dceru, nesla její jméno. Maminka paní N. sice oslovovala „matko“, ale bohužel neměly nejlepší vztah.
Maminka si ze svého útlého dětství moc nepamatuje (bohužel jen ty šokující zážitky), ale jedno ví přesně: byla německé dítě, byla Němka. Tato skutečnost, vzpomínky, i to, že vztah k paní N. nebyl zrovna nejlepší, ovlivnilo její názory a jednání.
Paní N. si nepřála, abych já (její dokladová vnučka) ji oslovovala „babičko“, a to snad proto, že moje maminka zůstala cítěním Němkou.
Po matce jsem tedy původem Němka, v tomto duchu mě maminka vychovávala. Tehdy to bylo tak, že Němec byl ten, kdo měl německou krev (osobně tento výraz nepoužívám, jde o výraz od mé maminky).
V dospělosti maminka žila zde a měla vztah s Čechem, který žil v bezdětném manželství s tím, že nemůže mít děti. Za toho se provdala.
Ve stejné době měla maminka vztah i s Němcem. S oběma došlo tedy ke styku. Otěhotněla. Údajně neplodný muž – Čech se stal v dokladech mým otcem.
Byl dobrým otcem a nepátral, byl zřejmě rád, že má dítě, že je legitimním otcem. Otázku biologického otcovství ani národnosti nebo původu vůbec neřešil, cítění maminky ale chápal.
Výsledkem je, že mám zřejmě stoprocentní německý původ, případně (pokud by se stal zázrak a údajně neplodný muž by zplodil dítě) padesátiprocentní. V dokladech mám ale osudem oba rodiče zapsány jako Čechy, což jsem neměla a nemám v úmyslu měnit. Není důvod. Věřím v osud.
Já i moje matka jsme však německé národnosti, obě činné dříve ve Svazu Němců, účastnící se akcí pořádaných občany německé národnosti a pro občany německé národnosti, srazů apod. Výchovou matky a cítěním se cítím Němkou, kontakt na Německo od dětství obrovský, německy mluvím stejně jako česky, miluji Německo, německou kulturu (mám ráda samozřejmě také i Česko).
Když jsem ale v Německu, jaksi cítím, že tam patřím, že jsem tam doma. Kdybych neměla práci v Česku, která mě naplňovala a stále naplňuje, žila bych tam. Že by opravdu existovalo něco jako volání krve? Nebo jde o vliv mé maminky?
I když už jsem v důchodovém věku, uvažuji někdy nad tím, kdo vlastně jsem. Věřím v osud. I když vím, že mám německý původ, a jak by řekla moje matka, krev, vzhled, mentalitu i cítění, odpovědí by asi bylo, že jsem Evropankou ve sjednocené Evropě.
Ke zveřejnění příběhu mě přiměla válka na Východě, která přináší utrpení a pohnuté osudy. Je nutné vážit si míru, abychom nemuseli procházet těžkými válečnými a poválečnými životními osudy, kterými museli procházet naši předkové.
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Zrovna včera jsem četla, jak byla odhalena skupina facebookových podvodníků,“ začíná svůj dopis…
„Úplně mi zničila život. Žárlila od chvíle, kdy mě naši přivezli z porodnice. Najednou už nebyla…
„Moje poslední vzpomínka na bratra je z dětského domova. Stojím na schodech, hystericky pláču a…
Dobrý sluha, ale zlý pán. I tak se dá s nadsázkou mluvit o Facebooku a sociálních sítích obecně.…
„Když mi děti k čtyřicátým narozeninám darovaly psa, netušila jsem, jak moc se tím změní můj život…
„Spolu se čtyřmi sourozenci jsme vyrůstali obklopeni láskou rodičů,“ začíná svůj dopis naše…
Vítek Roušal z Plzeňska byl vždycky správný akční muž, který miloval přírodu a svou rodinu. Pak…
Svou závislost na lécích se naše čtenářka Klára naučila dobře maskovat. S manželem se rozvedli,…
Komentáře