Holky brzy poté odešly z domova a já jsem se začala věnovat největšímu koníčku – cestování. S manželem jsme několikrát do světa vyrazili, ale tehdy nebylo moc času.
Peníze z prodeje firmy jsem investovala do nemovitostí a ze dvou bytů mi chodily pravidelně peníze za pronájem. A za ty jsem poznávala svět. Sice jsem měla (a stále mám) přítele, ale ten nemá rád létání. Sdíleli jsme a sdílíme spoustu společných zájmů, ale cestování mezi ně nepatří.
Vyrážela jsem tedy s nejlepší kamarádkou Petrou, spolužačkou ze střední školy. Byla několik let rozvedená, syn studoval v zahraničí, takže měla stejně tolik času jako já. Deset let jsme si společně užívaly cestování po různých koutech světa. Potom Petra onemocněla. Z bolesti páteře se vyklubal nádor na stehenní kosti.
Ještě předtím než zazněla diagnóza, jsme si rezervovaly třítýdenní zájezd do Jižní Ameriky. „Zdeničko, promiň, já už to nedám,“ řekla tři měsíce před odletem. Chtěla jsem to zrušit, ale dcery nesouhlasily a přesvědčily mě, abych jela.
Petra zemřela týden před termínem zájezdu. Na tu cestu jsem se vydala i kvůli ní. Byl to zvláštní pocit, jet na druhý konec světa úplně sama. Navíc se odlétalo z Vídně a průvodce měl hovořit jen anglicky. To jsem vždycky spoléhala na Péťu, která si byla v angličtině jistější.
„Asi taky letíte s cestovkou na okruh kolem Jižní Ameriky?“ oslovila mě na vídeňském letišti sympatická žena v mém věku. „Všimla jsem si vás už ve vlaku z Prahy, seděla jsem kousek od vás. Taky letíte sama?“– „Tak nějak to prostě vyšlo…“ přikývla jsem. – „Tak fajn, jsme tu osamocené dvě, tak bychom to mohly strávit spolu,“ usmála se. „Já jsem Petra,“ natáhla ke mně ruku.
To, že má stejné jméno jako dlouholetá kamarádka, bylo prvním překvapením. Během dlouhého letu do Brazílie, kdy jsme seděly vedle se, jsme zjistily, že jsme se narodily stejný rok i měsíc – s rozdílem deseti dnů.
Petřina maminka zemřela před pěti lety stejně jako moje. Ve stejný den i hodinu. Až mě zamrazilo, když to řekla. Petra byla také vdova, její manžel zemřel stejný rok jako ten můj.
Na náhody a tajemství nevěřím a nikdy jsem nevěřila, jenže tohle bylo opravdu tak zvláštní. S Petrou jsme si navíc rozuměly, jako bychom se znaly odjakživa. Po návratu jsme se začaly navštěvovat a já mám pocit, že jsem získala sestru, kterou jsem nikdy neměla.
A pak nevěřte náhodám.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Vítek Roušal z Plzeňska byl vždycky správný akční muž, který miloval přírodu a svou rodinu. Pak…
Svou závislost na lécích se naše čtenářka Klára naučila dobře maskovat. S manželem se rozvedli,…
„Vždycky jsem byla samostatná nezávislá ženská,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Martina…
Soňa, která jako zdravotní sestřička na interním oddělení pomáhala druhým, musela v roce 2020…
Petrovi bylo 17 let, když jako nejistý kluk vstoupil do programu Samsung Tvoje šance #futureskills.…
„Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč,“ začíná svůj smutný dopis paní Lída, která popisuje…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Mohla jsem tomu zabránit? O tom stále přemýšlí naše čtenářka Edita. Od smrti jejího bývalého…
Komentáře