„Svatbu byste ještě stihli, co?“ obrátil se na Marka táta. – „Abych pravdu řekl, tohle jsme neřešili a ani řešit nebudeme,“ odpověděl Marek. – „Hm, já jsem si myslel, že když spolu čekáte dítě, asi spolu chcete být…“ nedal se odbýt táta. – „To určitě! Svatba přece není důležitá, je to jen papír. Navíc se musíme víc poznat,“ řekl Marek. – „Vzhledem k tomu, že je Jolanka těhotná, jste se asi už dost poznali,“ kousavě poznamenal táta a odešel z místnosti.
Přiznám se, že mě to taky trochu překvapilo. Ne snad, že bych se chtěla vdávat s břichem, ale svatbu jsem považovala za samozřejmost. Máma to nekomentovala, ale bylo vidět, že se jí to taky nelíbí. I po narození Sofinky zůstal vztah rodičů s Markem napjatý, až formální. Chovali se k sobě slušně, vzájemně si vykali.
Markova nechuť k svatbě pocházela z domova. Rodiče se rozvedli, když mu byli dva roky. Oba od té doby žili s novými partnery, aniž se vzali. A jeho máma i táta měli každý naprosto funkční vztah. „Kdyby se vzali, tak už spolu nejdou,“ jednou to okomentoval Marek.
Necelé dva roky po Sofince přišel na svět Šimonek. Pár týdnů před porodem si táta neodpustil poznámku: „Tak už jste se dost poznali, abyste se mohli konečně vzít?“ Marek na to nic neřekl. Atmosféra houstla a napětí by se dalo krájet.
Před třemi lety jsme si pořídili rodinný dům, který jsme si upravili. „Jak to platíte?“ zeptal se mě táta. – „No, přece napůl, všechno máme napůl.“ – „Jolanko, já tomu nerozumím. Co by vám udělalo, kdybyste se vzali? Třeba jen byste zašli na úřad.“ Nemohla jsem tátovi na to říct, že jsem s Markem o svatbě nedávno mluvila. Smál se, že prý jsem staromódní konzerva jako moji rodiče.
Musím přiznat, že Marek je úžasný táta. Děti ho milují a on byl od malička schopný se o ně postarat. Je i skvělý partner. Když je potřeba, uvaří a zvládne celou domácnost. I po devíti letech mě občas nečekaně překvapí třeba romantickým pobytem pro dva.
K našim jezdím s dětmi většinou sama, Marek ze slušnosti tak maximálně během Vánoc. Oni nás navštěvují minimálně, jsou bezvadní prarodiče, děti si často berou na víkend. Děti je mají moc rády.
Vím, že rodiče trápí naše soužití bez papíru. Já bych se taky chtěla vdát, už kvůli stejnému jménu. Na druhou stranu máma s tátou nechtějí vidět, že nejsme jediní, kteří takhle žijí, a že i bez svatby se máme rádi a jako rodina skvěle fungujeme.
Je mi dávno jasné, že Marek se prostě neožení a že naši to nikdy neskousnou. Co mám ale dělat?
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…
Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…
„Otěhotněla jsem před maturitou a David přišel na svět, když mi bylo pouhých devatenáct,“ začíná…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Celý život jsem si zakládala na tom, že jsem samostatná a racionálně uvažující osoba. Aby taky ne,…
„Abych to uvedla na pravou míru, zvířata máme u nás v rodině rádi všichni a minimálně jeden pes a…
Když děti vyletí z domova, většinou se těšíme, až se staneme prarodiči. Vnoučata přinášejí do…
U nejbližších přátel neočekáváme, že by nás podrazili. Naše čtenářka až po dlouhé době zjistila,…
Komentáře