Čas jen pro mě

Už je to přes dvacet let, co jsem pracovala jako šéfredaktorka jednoho dnes už neexistujícího časopisu pro ženy. V redakci byla skvělá parta, znali jsme se všichni i s rodinami a pořádali společné grilování a víkendy na horách. Pak nejmladší z nás, Hanička, která psala skvělé rozhovory a na kterou „slyšely“ všechny naše celebrity, odcházela na mateřskou dovolenou.

Mladý talent

Požádala jsem HR, aby mi někoho našli na zástup, sama jsem také rozhodila sítě. Pak mi zavolal náš ředitel. „Heleno, vím, že sháníte redaktorku. Jednu bych pro vás měl,“ usmál se. Dost mě to překvapilo, protože do redakčních záležitostí, natož do personálních, se nikdy nepletl.

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?

„Je ještě mladá, studuje, ale zřejmě talentovaná,“ pokračoval. „Pracovala v různých regionálních novinách, chvíli v příloze deníku, psala fejetony do různých časopisů a právě jí vychází kniha, výběr z těch fejetonů. Víte, napadlo mě, že by nebylo špatné, aby naše vydavatelství zaměstnávalo začínající nadějnou spisovatelku.“

Tak přišla do redakce Sandra. Byla milá, pořád se usmívala, přicházela se spoustou nápadů, dobře psala, i když editorka a korektoři nadávali, protože nechávala spoustu pravopisných chyb. Musím přiznat, že mně na ní něco vadilo. Cítila jsem z ní faleš a neupřímnost. To jsem si ale nechala pro sebe.    

Nešťastné vizitky

První konflikt přišel asi po půl roce. Sandře došly vizitky a přišla za mnou, jestli je možné nechat natisknout nové. Zrovna byly potřeba přidělat pro mou zástupkyni Evu a art direktora Honzu, tak se to docela hodilo.

Příběh Evy (52): Kamarádka mě okradla

Podle zavedené praxe jsem tisk vizitek musela podepsat. Když jsem na stůl dostala jejich návrh, už jsem se chystala automaticky načmárat podpis, když mě něco zarazilo. Před Sandřiným jménem byl titul Mgr. A.

Jednak ten titul mi přišel zvláštní – setkávala jsem se s Mgr. nebo MgA. Za druhé jsem ani netušila, že Sandra dostudovala vysokou školu. Při nástupu sice říkala, že studuje tvůrčí psaní, ale už dlouho k tomu nic neříkala. Proč se nepochlubila? Vždyť o tom, že jí vychází další knížka, věděl v celém nakladatelství snad úplně každý!

Jsem snad blázen já?

„Sandro, nevěděla jsem, že už jsi dostudovala. Mohu gratulovat?“ přišla jsem k jejímu stolu. – „Nepřipadalo mi to důležité,“ odpověděla a zarytě hleděla do počítače. – „Máš zajímavý titul,“ poznamenala jsem. „To jsem asi nikdy neviděla.“ – „To je přece magistr umění z Literární akademie.“

Příběh Jitky (55): Kamarádka mi záviděla

Zabrala jsem se do jiné práce, ale přesto mi to nedalo. Zašla jsem za šéfem HR oddělení. „Sandra tu má nejvyšší vzdělání gymnázium,“ podíval se do složek. „No, třeba zapomněla, ať za mnou přijde s diplomem.“

Vyřídila jsem jí to a doma se pak zeptala manžela, který tehdy učil na vysoké škole, jestli zná titul Mgr. A. „To je nějaký nesmysl,“ zareagoval. „Ale podívej se pro jistotu na stránky Literární akademie, tam přece bude uvedené, jaký titul absolventi získávají.“ Samozřejmě tam bylo MgA.

Šikanujete Sandru!

Proč si vymýšlí? Co zatím je? Když jsem za dva dny zjistila, že Sandra s diplomem na HR nedošla, schválila jsem vizitky u ní bez titulu.

Za týden si mě zavolal ředitel: „Byla u mě Sandra, je nešťastná. Prý ji šikanujete! To určitě není pravda, co?“

Příběh Slávky (51): Falešná kamarádka mě málem připravila o práci

Zatmělo se mi před očima. Tak jí se něco nelíbí, neřekne mi to do očí a běží rovnou za ředitelem! Vysvětlila jsem mu, co se doopravdy stalo, sice mě vyslechl, ale cítila jsem, že mi nevěří.

Pak se ke mně doneslo, jak chodí po ostatních redakcích a vypráví, že ji nenávidím, protože je mladší, hezčí a schopnější. Prý jsem jí nejdřív řekla, ať si napíše na vizitku titul, když brzy skončí školu, pak jsem z toho udělala aféru.

Pozor, podvádí

Na jedné večerní akci jsem po dlouhé době potkala bývalou kolegyni Soňu, která shodou okolností vede přílohu novin, kde Sandra pár měsíců pracovala. „Máš tam Sandru?“ zeptala se mě. „To ti nezávidím, rozvrtá každý kolektiv. Ale hlavně bacha, je vychytralá a měla snahu podvádět.“

Víc jsem se nedozvěděla, protože Soňu někdo oslovil a pak už jsme se do konce večera neviděly.

„Černé duše“

Za několik týdnů jsem zjistila, že si Sandra „vymyslela“ externího spolupracovníka, který psal některé rozhovory. Podezřelé to bylo editorce, protože ten údajný mladý muž dělal stejné gramatické chyby jako Sandra.

A já jsem došla na oddělení honorářů, kam Sandra uvedla, že jméno spolupracovníka je pseudonym jakési paní Jany. Shodou okolností Sandřiny matky, která pracovala jako kadeřnice. A účet, na který měl jít honorář, byl Sandřin!

Příběh Katky (40): Podivná kamarádka

Spolu s ředitelem HR jsme si Sandru zavolali, a protože jí brzy končila roční smlouva, oznámili jsme jí, že už smlouvu neprodloužíme. Jako bumerang se to obrátilo proti mně.

Ředitel zuřil, že jsem prý vyštípala nejlepší redaktorku ve vydavatelství, ale na mé straně byl šéf HR oddělení. Sandra odešla a od té doby prošla snad všemi pražskými vydavatelstvími. Všude už ji bohužel znají, tak je na volné noze.

Mě ředitel po pár měsících povýšil na ředitelku obsahu segmentu ženských časopisů. Za půl roku moje místo zrušil – a tak jsem odešla i já. Ale to je zase jiný příběh.