Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Karolíny: Vše se děje z nějakého důvodu
Freepik, rawpixel.com
Příběhy ze života

Příběh Karolíny: Vše se děje z nějakého důvodu

datum: 17. 9. 2022 0:05 autor: připraveno ve spolupráci se Společností E, Czech Epilepsy Association, z.s
Karolína je zdravotní sestřička, které do života nedávno vstoupila epilepsie. První záchvat prodělala nečekaně v zaměstnání a kvůli ztrátě řidičského průkazu musela změnit pracovní pozici. Epilepsie jí vzala kousek svobody, k nemoci se přesto staví jako k události, která měla v jejím životě přijít a má svůj důvod. O svých pocitech se nebojí otevřeně a upřímně mluvit, chce tak dodat odvahu s epilepsií.

Jako blesk z čistého nebe

V době svého prvního záchvatu jsem pracovala v menší nemocnici jako staniční sestra na interním oddělení. V květnu 2021 opadl nápor covidových pacientů, byly zdravé kolegyně, dcera chodila do školy a já se těšila, že si konečně budu užívat práci.

V tu dobu však přišel můj první záchvat – veliký, bez aury. Koukala jsem do papírů, připravovala si infuzi pro pacienta a najednou nic. Když jsem se probrala, moc jsem si neuvědomovala, co se událo. Říkala jsem si, že třeba o nic nejde, že se jedná jen o jeden záchvat a dál to bude určitě v pohodě. Bohužel následné EEG po spánkové deprivaci a magnetická rezonance potvrdily diagnózu epilepsie.

Když jsem se probrala, moc jsem si neuvědomovala, co se děje. Říkala jsem si, že třeba o nic nejde, že se jedná jen o záchvat a dál to bude určitě v pohodě. Bohužel následné EEG po spánkové deprivaci a magnetická rezonance potvrdily diagnózu epilepsie.


Příběh Jaroslavy (73): Z banální virózy se vyklubala zákeřná nemoc

Nic zvláštního se předtím nestalo

Záchvat jsem dostala paradoxně v takovém hezkém období klidu, kdy doma vše klapalo, v práci to bylo v pohodě, dobře jsem se vyspala a na směnu se těšila. Nicméně kdysi jsem na základní škole měla určité neurologické potíže typu zahledění a vnitřních zvláštních pocitů déjà vu.

Tenkrát byly EEG a magnetická rezonance čisté, pro epilepsii nic nesvědčilo a vytěsnila jsem tyto události z hlavy.


Ivana (60): „Nemoc byla náročné období, které mi ale něco i dalo.“

Přišla jsem o řidičák i o práci

Tím, že jsem přišla o řidičák a bydlím v malé vesnici bez dobré veřejné dopravy, přišla jsem i o práci. Dojíždění by pro mě bylo velmi komplikované a časově náročné. Vyrovnat se se ztrátou řidičského průkazu pro mě bylo v danou chvíli nejtěžší. Byla jsem zvyklá si vše zařizovat sama, dojet kam potřebuji a z ničeho nic jsem se stala závislá na blízkých. To, že nemohu pít, ponocovat a musím dodržovat určitý režim, mi nevadí. Vím, že jsou mnohem horší věci.

S nalezením nové práce jsem neměla problém, pracuji na menším klidnějším oddělení v Krajské nemocnici v Liberci, pod kterou moje bývalé pracoviště spadá. Na oddělení pracuje moje kamarádka, která mi dala kontakt na vrchní sestru a ta mě přijala velmi vstřícně.


Příběh Petra (56): Nebát se navštívit lékaře. To je má rada pro všechny, kteří mají problémy s dýcháním

O epilepsii nemám problém mluvit

O nemoci vrchní sestra věděla od kamarádky, která mě doporučila. Řekla jsem jí to ale i osobně, nemám vůbec problém o všem mluvit. Stejně tak jsem o epilepsii řekla i kolegyním. Na začátku se mě samy ptaly, proč jsem přestoupila – přece jen každý na pozici staniční neskončí „jen tak“.

Řekla jsem jim, že jsem přišla o řidičský průkaz. Jejich první myšlenka byla jiná než na to, že mám epilepsii. Vzaly to všechny v pohodě. Zajímají se, jak mi je, a jsou ochotné mi pomoci. Vrchní sestra mi vyšla vstříc s ranní směnou, a když si potřebuji zařídit například kontrolu u lékaře, vždy mi vyhoví.

Mrzí mě, že jsem musela opustit práci na interním oddělení, je to moje srdcovka. Kožní není to, co mě úplně naplňuje. Mám ráda, když se mohu v práci realizovat a vidím rychlé změny či pokroky u pacientů.


Příběh Evy (53): Plním si sny, možná už je pozdě

Únava a deprese

Další záchvat jsem naštěstí neprodělala. Přesto mi v loni v říjnu na kontrole zvýšila paní doktorka léky, jelikož jsem dvakrát měla náběh na takové „zahledění“ jako kdysi.

Po těch lécích jsem hodně unavená a na počátku léčby jsem se potýkala s depresivními stavy. Nálada se teď časem stabilizovala, ale únavu pociťuji stále. Svým způsobem mě to dost i brzdí v práci. Vidím, že jsem pomalejší. Dříve jsem dělala 4 věci naráz, vše měla v hlavě a teď pracuji pomaleji a musím si psát poznámky.

Svým způsobem mě to dost i brzdí v práci. Vidím, že jsem pomalejší. Dříve jsem dělala čtyři věci naráz, vše měla v hlavě, a teď pracuji pomaleji a musím si psát poznámky.


Příběh Eriky (42): Moje máma má Alzheimera!

Beru věci, jak jsou

Snažím se vše brát tak, jak to je. Začala jsem si hledat informace o epilepsii na internetu, protože jsem o nemoci jako takové neměla moc velkou představu.  

Jsem vděčná, že jsem dostala záchvat v práci, a nikoliv za volantem nebo ve vodě. Vyhledala jsem také pomoc psychologa, nicméně ne primárně kvůli epilepsii, ale kvůli problémům v partnerském vztahu.

S psychologem jsme se dostali i k mé diagnóze, a právě psycholog mě navedl na to, že jsem se s celou situací až moc rychle srovnala a „že dělám jakoby nic“. Možná si ještě plně neuvědomuji další rizika a nepřipouštím si je k tělu. Nechci ale myslet jen na nejhorší. Hodně mi také pomáhá okolí a moji blízcí.


Příběh Katky (48): Domácí násilí zůstalo dlouho skryté

Co se má stát, stane se

Věřím, že vše, co se v životě stane, má nějaký důvod. Často si to člověk uvědomí až zpětně, že to zlé bylo k něčemu dobré. Díky epilepsii si dnes více vážím lidí kolem sebe, hlavně své rodiny, své dcery a partnera. Vidím, komu na mě opravdu záleží a kdo se ozve jen, když něco potřebuje.

Potěšilo mě, že mi třeba dávní přátelé psali zprávy, zajímali se o to, jak mi je a napsali, že na mě myslí. Ukázalo mi to, jací lidé dokážou být. V obou směrech.


Honza Trávníček (45): Překonal rakovinu, kloubní lupénku i himalájské obry

Nechci nic podcenit

Lékařka mi říkala, že možnost plného uzdravení tu je. Časem mi možná vrátí řidičák a je možné, že nebudu muset brát celý život léky. Nicméně dokud hrozí jakékoliv riziko, budu maximálně opatrná.

Současné medicíně věřím a nechci nic podcenit. To, co bych opravdu nikdy nechtěla zažít, je způsobit například dopravní nehodu a někomu ublížit.

Lidem s epilepsií bych vzkázala, ať se nebojí a o epilepsii i svých pocitech otevřeně mluví. Věřím, že když člověk cítí podporu okolí, bude pro něj vyrovnání s epilepsií (i jinými nemocemi) lepší.

„Vše, co se děje, se děje z nějakého důvodu. A na konci každého tunelu je vždy světlo.“


Informace o epilepsii najdeta na stránkách Společnost E .


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Marie (49): Nejsem dcera svého táty

Příběh Marie (49): Nejsem dcera svého táty

Autor: podle příběhu Marie K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 10. 2022 0:05

„Maruško, musím ti něco říct,“ s námahou šeptala máma jen pár dní předtím, než zemřela. „Táta není…

Příběh Mariany (36): Před svatbou utekl!

Příběh Mariany (36): Před svatbou utekl!

Autor: podle příběhu Mariany L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 9. 2022 0:05

V dálce už slyšela zvonit svatební zvony, všechno bylo zajištěné a objednané a termín důležitého…

Příběh Michala: Epilepsie mi dopomohla k vysněné práci učitele

Příběh Michala: Epilepsie mi dopomohla k vysněné práci učitele

Autor: připraveno ve spolupráci se Společností E, Czech Epilepsy Association, z.s, Datum: 24. 9. 2022 0:05

Michala v jeho 25 letech postihl velký epileptický záchvat, který mu změnil život. Nutno podotknout…

Příběh Jitky (45): Síla velké rodiny

Příběh Jitky (45): Síla velké rodiny

Autor: podle příběhu Jitky R. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 9. 2022 0:05

Nečekaná smrt blízkého člověka zamává s psychikou a někdy trvá dlouhé měsíce i roky, než se z toho…

Příběh Tomáše (45): Sedm let jsem netušil, že mám syna

Příběh Tomáše (45): Sedm let jsem netušil, že mám syna

Autor: podle příběhu Tomáše V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 8. 2022 0:05

Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…

Příběh Ivy (56): Mám skvělou rodinu i práci, ale spokojená nejsem

Příběh Ivy (56): Mám skvělou rodinu i práci, ale spokojená nejsem

Autor: podle příběhu Ivy T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 20. 8. 2022 0:05

Říká se, že láska hory přenáší, ale naše čtenářka Iva i přes šťastné manželství a pohodovou rodinu…

Příběh Jitky (53): Podivná loupež

Příběh Jitky (53): Podivná loupež

Autor: podle příběhu Jitky K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 13. 8. 2022 0:05

U nejbližších přátel neočekáváme, že by nás podrazili. Naše čtenářka až po dlouhé době zjistila,…

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru

Autor: podle příběhu Jolany P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 7. 8. 2022 0:05

Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…

Tip šéfredaktorky

Nová SOUTĚŽ o 5 balíčků kosmetiky DERMEDIC

27. 9. 2022 15:00 autor -mav-