Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Karolíny: Vše se děje z nějakého důvodu
Freepik, rawpixel.com
Příběhy ze života

Příběh Karolíny: Vše se děje z nějakého důvodu

datum: 17. 9. 2022 0:05 autor: připraveno ve spolupráci se Společností E, Czech Epilepsy Association, z.s
Karolína je zdravotní sestřička, které do života nedávno vstoupila epilepsie. První záchvat prodělala nečekaně v zaměstnání a kvůli ztrátě řidičského průkazu musela změnit pracovní pozici. Epilepsie jí vzala kousek svobody, k nemoci se přesto staví jako k události, která měla v jejím životě přijít a má svůj důvod. O svých pocitech se nebojí otevřeně a upřímně mluvit, chce tak dodat odvahu s epilepsií.

Jako blesk z čistého nebe

V době svého prvního záchvatu jsem pracovala v menší nemocnici jako staniční sestra na interním oddělení. V květnu 2021 opadl nápor covidových pacientů, byly zdravé kolegyně, dcera chodila do školy a já se těšila, že si konečně budu užívat práci.

V tu dobu však přišel můj první záchvat – veliký, bez aury. Koukala jsem do papírů, připravovala si infuzi pro pacienta a najednou nic. Když jsem se probrala, moc jsem si neuvědomovala, co se událo. Říkala jsem si, že třeba o nic nejde, že se jedná jen o jeden záchvat a dál to bude určitě v pohodě. Bohužel následné EEG po spánkové deprivaci a magnetická rezonance potvrdily diagnózu epilepsie.

Když jsem se probrala, moc jsem si neuvědomovala, co se děje. Říkala jsem si, že třeba o nic nejde, že se jedná jen o záchvat a dál to bude určitě v pohodě. Bohužel následné EEG po spánkové deprivaci a magnetická rezonance potvrdily diagnózu epilepsie.


Příběh Jaroslavy (73): Z banální virózy se vyklubala zákeřná nemoc

Nic zvláštního se předtím nestalo

Záchvat jsem dostala paradoxně v takovém hezkém období klidu, kdy doma vše klapalo, v práci to bylo v pohodě, dobře jsem se vyspala a na směnu se těšila. Nicméně kdysi jsem na základní škole měla určité neurologické potíže typu zahledění a vnitřních zvláštních pocitů déjà vu.

Tenkrát byly EEG a magnetická rezonance čisté, pro epilepsii nic nesvědčilo a vytěsnila jsem tyto události z hlavy.


Ivana (60): „Nemoc byla náročné období, které mi ale něco i dalo.“

Přišla jsem o řidičák i o práci

Tím, že jsem přišla o řidičák a bydlím v malé vesnici bez dobré veřejné dopravy, přišla jsem i o práci. Dojíždění by pro mě bylo velmi komplikované a časově náročné. Vyrovnat se se ztrátou řidičského průkazu pro mě bylo v danou chvíli nejtěžší. Byla jsem zvyklá si vše zařizovat sama, dojet kam potřebuji a z ničeho nic jsem se stala závislá na blízkých. To, že nemohu pít, ponocovat a musím dodržovat určitý režim, mi nevadí. Vím, že jsou mnohem horší věci.

S nalezením nové práce jsem neměla problém, pracuji na menším klidnějším oddělení v Krajské nemocnici v Liberci, pod kterou moje bývalé pracoviště spadá. Na oddělení pracuje moje kamarádka, která mi dala kontakt na vrchní sestru a ta mě přijala velmi vstřícně.


Příběh Petra (56): Nebát se navštívit lékaře. To je má rada pro všechny, kteří mají problémy s dýcháním

O epilepsii nemám problém mluvit

O nemoci vrchní sestra věděla od kamarádky, která mě doporučila. Řekla jsem jí to ale i osobně, nemám vůbec problém o všem mluvit. Stejně tak jsem o epilepsii řekla i kolegyním. Na začátku se mě samy ptaly, proč jsem přestoupila – přece jen každý na pozici staniční neskončí „jen tak“.

Řekla jsem jim, že jsem přišla o řidičský průkaz. Jejich první myšlenka byla jiná než na to, že mám epilepsii. Vzaly to všechny v pohodě. Zajímají se, jak mi je, a jsou ochotné mi pomoci. Vrchní sestra mi vyšla vstříc s ranní směnou, a když si potřebuji zařídit například kontrolu u lékaře, vždy mi vyhoví.

Mrzí mě, že jsem musela opustit práci na interním oddělení, je to moje srdcovka. Kožní není to, co mě úplně naplňuje. Mám ráda, když se mohu v práci realizovat a vidím rychlé změny či pokroky u pacientů.


Příběh Evy (53): Plním si sny, možná už je pozdě

Únava a deprese

Další záchvat jsem naštěstí neprodělala. Přesto mi v loni v říjnu na kontrole zvýšila paní doktorka léky, jelikož jsem dvakrát měla náběh na takové „zahledění“ jako kdysi.

Po těch lécích jsem hodně unavená a na počátku léčby jsem se potýkala s depresivními stavy. Nálada se teď časem stabilizovala, ale únavu pociťuji stále. Svým způsobem mě to dost i brzdí v práci. Vidím, že jsem pomalejší. Dříve jsem dělala 4 věci naráz, vše měla v hlavě a teď pracuji pomaleji a musím si psát poznámky.

Svým způsobem mě to dost i brzdí v práci. Vidím, že jsem pomalejší. Dříve jsem dělala čtyři věci naráz, vše měla v hlavě, a teď pracuji pomaleji a musím si psát poznámky.


Příběh Eriky (42): Moje máma má Alzheimera!

Beru věci, jak jsou

Snažím se vše brát tak, jak to je. Začala jsem si hledat informace o epilepsii na internetu, protože jsem o nemoci jako takové neměla moc velkou představu.  

Jsem vděčná, že jsem dostala záchvat v práci, a nikoliv za volantem nebo ve vodě. Vyhledala jsem také pomoc psychologa, nicméně ne primárně kvůli epilepsii, ale kvůli problémům v partnerském vztahu.

S psychologem jsme se dostali i k mé diagnóze, a právě psycholog mě navedl na to, že jsem se s celou situací až moc rychle srovnala a „že dělám jakoby nic“. Možná si ještě plně neuvědomuji další rizika a nepřipouštím si je k tělu. Nechci ale myslet jen na nejhorší. Hodně mi také pomáhá okolí a moji blízcí.


Příběh Katky (48): Domácí násilí zůstalo dlouho skryté

Co se má stát, stane se

Věřím, že vše, co se v životě stane, má nějaký důvod. Často si to člověk uvědomí až zpětně, že to zlé bylo k něčemu dobré. Díky epilepsii si dnes více vážím lidí kolem sebe, hlavně své rodiny, své dcery a partnera. Vidím, komu na mě opravdu záleží a kdo se ozve jen, když něco potřebuje.

Potěšilo mě, že mi třeba dávní přátelé psali zprávy, zajímali se o to, jak mi je a napsali, že na mě myslí. Ukázalo mi to, jací lidé dokážou být. V obou směrech.


Honza Trávníček (45): Překonal rakovinu, kloubní lupénku i himalájské obry

Nechci nic podcenit

Lékařka mi říkala, že možnost plného uzdravení tu je. Časem mi možná vrátí řidičák a je možné, že nebudu muset brát celý život léky. Nicméně dokud hrozí jakékoliv riziko, budu maximálně opatrná.

Současné medicíně věřím a nechci nic podcenit. To, co bych opravdu nikdy nechtěla zažít, je způsobit například dopravní nehodu a někomu ublížit.

Lidem s epilepsií bych vzkázala, ať se nebojí a o epilepsii i svých pocitech otevřeně mluví. Věřím, že když člověk cítí podporu okolí, bude pro něj vyrovnání s epilepsií (i jinými nemocemi) lepší.

„Vše, co se děje, se děje z nějakého důvodu. A na konci každého tunelu je vždy světlo.“


Informace o epilepsii najdeta na stránkách Společnost E .


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Hanky (49): Můj přítel „Skrblík“

Příběh Hanky (49): Můj přítel „Skrblík“

Autor: podle příběhu Hanky M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 2. 2024 0:05

Nikdo už dnes nečeká, že bude muž všechno platit. Ale přece jen se trochu předpokládá, že na víno…

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Autor: podle příběhu Alice M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 2. 2024 0:05

Euforii z narození vytouženého dítěte může zkomplikovat poporodní deprese. Moc se o ní nemluví,…

Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit

Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit

Autor: podle příběhu Kateřiny T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 2. 2024 0:05

Malý Miky se na několik let stal součástí rodiny naší čtenářky Kateřiny. Příběh, který nám poslala,…

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Autor: podle příběhu Kláry W. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 2. 2024 0:05

„Kdo vybírá, přebere,“ říká jedno známé české přísloví. O jeho pravdivosti se přesvědčila naše…

Příběh Marty (51): Jak se mi život obrátil naruby

Příběh Marty (51): Jak se mi život obrátil naruby

Autor: podle příběhu Marty K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 15. 1. 2024 0:05

Ti, co si myslí, že k životu stačí jen práce a že o partnera a děti nestojí, bývají někdy…

Příběh Katky (44): Proč si mě nechce vzít?

Příběh Katky (44): Proč si mě nechce vzít?

Autor: podle příběhu Kateřiny S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 14. 1. 2024 0:05

„Když jsem byla malá, představovala jsem si, jak se budu vdávat v bílých šatech s vlečkou, a že…

Příběh Slávky (51): Falešná kamarádka mě málem připravila o práci

Příběh Slávky (51): Falešná kamarádka mě málem připravila o práci

Autor: podle příběhu Slávky D. napsala Alžběta Morávková, Datum: 7. 1. 2024 0:05

Poznaly jsme se, když se Květa přistěhovala k nám do města a učitelka ve škole ji posadila vedle mě…

Příběh Ivety (48): Restart vztahu

Příběh Ivety (48): Restart vztahu

Autor: podle příběhu Ivety J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 6. 1. 2024 0:05

„Vždycky jsem si představovala, že můj život bude podobný tomu mých rodičů. Tedy vdám se z lásky,…

Tip šéfredaktorky

KVÍZ: Znáte francouzskou kuchyni?

14. 1. 2024 14:50 autor -jav-