Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Eriky (42): Moje máma má Alzheimera!
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Eriky (42): Moje máma má Alzheimera!

datum: 15. 8. 2021 0:05 autor: podle příběhu Eriky B. napsala Alžběta Morávková
Učila na vysoké škole a jezdila přednášet na vědecké kongresy po celém světě, doma vařila teplé večeře, s dětmi sportovala a hlavně nezkazila žádnou legraci. Na to už ale zapomněla. Její život ovládl pan Alzheimer.

Začalo to tak nenápadně. Táta slavil narozeniny a celá rodina se sešla u rodinného oběda na mámině svíčkové. „Babi, zapomněla jsi na brusinky,“ ozvala se bráchova šestiletá Julča. Máma vypadala, že vůbec neví, co Julča chce. „Brusinky,“ zopakovala – a nic. „Asi budou v ledničce,“ ozval se táta a šel se podívat. Nebyly tam. „Nic se neděje, i bez brusinek je svíčková jako vždy vynikající,“ rychle zareagovala švagrová. A já jsem si pomyslela, že máma je prostě zapomněla koupit. Pak už všechno probíhalo normálně.

Brusinky v botníku

„Jé, mami, co to má babička v botníku?“ podivil se můj desetiletý Šimon, když jsme odcházeli. Mezi pečlivě srovnanými botami stál brusinkový kompot! – „Jaruško, ještě že jsi tam neschovala tu svíčkovou!“ smál se můj muž a všechny nás pobavila mámina roztržitost. Má na to nárok, pomyslela jsem si.

„Eri, musím s tebou mluvit,“ volal mi asi měsíc po „brusinkové“ příhodě brácha. „Mám obavu, že máma má Alzheimera!“ – „To se ti asi zdá,“ pochybovačně jsem odpověděla. „Vždyť je jí teprve 66!“ – „Táta přiznal, že ty brusinky v botníku nebyly jedinou podivně zapomenutou a podivně schovanou věcí.“ Trvalo to delší dobu a drobné výpadky paměti nebo nepoznávání některých osob bral táta jako „roztomilou popletenost“. – „To jsou ti vědci,“ říkával. Vůbec ho nenapadlo, že to je jen začátek vleklé a nevyléčitelné nemoci, která způsobí destrukci myšlení.

Nezvládla nakreslit hodiny!

Začali jsme ji víc pozorovat. Byly to občasné nepochopitelné výpadky. Táta třeba objevil v ledničce klíčky od auta. Našli jsme si na internetu jednoduchý test, jak poznat toto onemocnění. Když jednou byla během návštěvy úplně v pohodě, zorganizovali jsme „jako“ hru pro celou rodinu. První úkol byl: Kdo dřív nakreslí hodiny ukazující 10:10. „Babi, máš to úplně špatně,“ vykřikl Šimon. V kruhu byla sice vepsaná správně čísla, ale namalovaná jen jedna ručička, u desítky. To už jsme věděli, že je zle. Na papír s třiceti obrázky, které jsme si měli zapamatovat a pak zapsat, se dlouho dívala. Zaznamenala jen sluníčko. Čtyři fialové postavičky „Greebles“, kde se má najít jedna drobně odlišná, jsme už vzdali.

Druhý den vařila oběd, sedla si ke knížce a na tátův dotaz, kdy bude oběd, se na něj nepřítomně podívala: „Jaký oběd?“ – „Ten, co jsi před chvílí vařila…“ Nereagovala. Prostě nevěděla, že vařila. Pak chvíli fungovala na první pohled normálně, ale pak cestou z nákupu zůstala stát před obchodem a nevěděla, kde je a kam má jít. Naštěstí kolem šel soused, který ji přivedl. Stále častěji propadala prudkým změnám nálad. Máma, naše máma, která by se pro všechny doma i v práci rozdala, zlostně vykřikovala na svou snachu, že jí určitě ukradla hodinky. Ty se našly za pár dní později – v dóze na kávu. Když jsme přišli na návštěvu, oslovila mě: „Evičko, tebe jsem dlouho neviděla!“ Eva byla její sestra, která zemřela před čtyřiceti lety.

„Školka“ pro nemocné

Zapomínala pít, zapomínala jíst. Nebyla schopná se vhodně obléct – v létě si na sebe vzala tlustý svetr a pak si stěžovala, že je jí vedro.

Zhoršovala se nám doslova před očima. Psychiatr i gerontolog nás upozornili, že nemoc nevyléčí, jen jí dají léky, které zmírní některé projevy. Doporučili pobyt v denním stacionáři, kde ji poskytnou odbornou pomoc. Říkali jsme, že ji vodíme do školky. Skupina nemocných tam trénovala paměť, společně hráli různé hry. Při slovním fotbalu byste nepoznali, kdo z nich byl vědecký pracovník a kdo zedník. Nemoc vygumovala jakékoli rozdíly.

Bylo jasné, že časem bude potřeba najít nějaké zařízení, kde se o ni trvale postarají. Nejhůř se s tím vyrovnával táta. „Přece ji nemůžu dát do nějakého ústavu!“ Když se jednou v noci vzbudil hlukem a viděl, jak se máma snaží vylézt z okna a skočit ven, pochopil. Nesrozumitelně mluvila o tom, že uvnitř jsou zloději a že musí utéct. Tátu nepoznávala, ale ráno už si to nepamatovala. Měli jsme strach, že z toho onemocní i on. Byl vyčerpaný a unavený.

Nemoc jí užírá mozek

Přes tátovy protesty jsme začali hledat domov pro lidi s tímto postižením. Nebylo to snadné. Teprve v ten okamžik jsme si uvědomili, že nejde o okrajovou záležitost, že podobně postižených lidí je spousta a odpovídajících zařízení málo.

Po třech měsících jsme měli štěstí. Uvolnilo se místo v domově se zvláštní péčí, který byl jen půl hodiny cesty autem. Ten pocit, že ji tam vezete navždy, je strašný. Několik dní předtím jsme z toho s bratrem nemohli spát. Tátovi dokonce předepsala jeho lékařka antidepresiva.

Už je to skoro rok. Máma bydlí v útulném pokojíku, připlatili jsme, aby tam byla sama. Celý den má program. Stejně jako v denním stacionáři hrají slovní fotbal, bingo, malují obrázky, tvoří na keramice.

Táta to těžce nese, ale uvědomil si, že doma by jí takovou péči nemohl dát. Někdy nás pozná, někdy ne. Neví, co je za den. A my návštěvu od návštěvy vidíme, jak Alzheimer doslova pomalu užírá mámě mozek…


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Ivany (55): Jak jsem málem naletěla „facebookovému“ příteli

Příběh Ivany (55): Jak jsem málem naletěla „facebookovému“ příteli

Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 14. 5. 2023 0:05

„Zrovna včera jsem četla, jak byla odhalena skupina facebookových podvodníků,“ začíná svůj dopis…

Příběh Terezy (40): Nenávidím svou sestru!

Příběh Terezy (40): Nenávidím svou sestru!

Autor: podle příběhu Terezy A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 23. 4. 2023 0:05

„Úplně mi zničila život. Žárlila od chvíle, kdy mě naši přivezli z porodnice. Najednou už nebyla…

Příběh Lýdie (47): Hledání ztraceného bratra

Příběh Lýdie (47): Hledání ztraceného bratra

Autor: podle příběhu Lýdie k. napsala Alžběta Morávková, Datum: 16. 4. 2023 0:05

„Moje poslední vzpomínka na bratra je z dětského domova. Stojím na schodech, hystericky pláču a…

Dagmar N.: Existuje volání krve?

Dagmar N.: Existuje volání krve?

Autor: podle příběhu Dagmar N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 15. 4. 2023 0:05

„Rozhodla jsem se napsat příběh své matky a vlastně také svůj. Příběh mé maminky se odehrál na…

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích

Autor: podle příběhu Ireny A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 4. 2023 0:05

Dobrý sluha, ale zlý pán. I tak se dá s nadsázkou mluvit o Facebooku a sociálních sítích obecně.…

Příběh Dany (48): Lásku mi přivedl pes

Příběh Dany (48): Lásku mi přivedl pes

Autor: podle příběhu Dany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 4. 2023 0:05

„Když mi děti k čtyřicátým narozeninám darovaly psa, netušila jsem, jak moc se tím změní můj život…

Příběh Haliny (45): Rodiče mi neodpustili rozvod

Příběh Haliny (45): Rodiče mi neodpustili rozvod

Autor: podle příběhu Haliny M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 7. 4. 2023 8:00

„Spolu se čtyřmi sourozenci jsme vyrůstali obklopeni láskou rodičů,“ začíná svůj dopis naše…

Vítek, otec tří dcer, byl velký sportovec. Dostal však mrtvici a upadl do kómatu

Vítek, otec tří dcer, byl velký sportovec. Dostal však mrtvici a upadl do kómatu

Autor: redakce ve spolupráci s Nadačním fondem Galenos, Datum: 28. 3. 2023 0:05

Vítek Roušal z Plzeňska byl vždycky správný akční muž, který miloval přírodu a svou rodinu. Pak…

Tip šéfredaktorky

Příběh Ivany (55): Jak jsem málem naletěla „facebookovému“ příteli

14. 5. 2023 0:05 autor podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková