Čas jen pro mě

Začalo to tak nenápadně. Táta slavil narozeniny a celá rodina se sešla u rodinného oběda na mámině svíčkové. „Babi, zapomněla jsi na brusinky,“ ozvala se bráchova šestiletá Julča. Máma vypadala, že vůbec neví, co Julča chce. „Brusinky,“ zopakovala – a nic. „Asi budou v ledničce,“ ozval se táta a šel se podívat. Nebyly tam. „Nic se neděje, i bez brusinek je svíčková jako vždy vynikající,“ rychle zareagovala švagrová. A já jsem si pomyslela, že máma je prostě zapomněla koupit. Pak už všechno probíhalo normálně.

Brusinky v botníku

„Jé, mami, co to má babička v botníku?“ podivil se můj desetiletý Šimon, když jsme odcházeli. Mezi pečlivě srovnanými botami stál brusinkový kompot! – „Jaruško, ještě že jsi tam neschovala tu svíčkovou!“ smál se můj muž a všechny nás pobavila mámina roztržitost. Má na to nárok, pomyslela jsem si.

„Eri, musím s tebou mluvit,“ volal mi asi měsíc po „brusinkové“ příhodě brácha. „Mám obavu, že máma má Alzheimera!“ – „To se ti asi zdá,“ pochybovačně jsem odpověděla. „Vždyť je jí teprve 66!“ – „Táta přiznal, že ty brusinky v botníku nebyly jedinou podivně zapomenutou a podivně schovanou věcí.“ Trvalo to delší dobu a drobné výpadky paměti nebo nepoznávání některých osob bral táta jako „roztomilou popletenost“. – „To jsou ti vědci,“ říkával. Vůbec ho nenapadlo, že to je jen začátek vleklé a nevyléčitelné nemoci, která způsobí destrukci myšlení.

Nezvládla nakreslit hodiny!

Začali jsme ji víc pozorovat. Byly to občasné nepochopitelné výpadky. Táta třeba objevil v ledničce klíčky od auta. Našli jsme si na internetu jednoduchý test, jak poznat toto onemocnění. Když jednou byla během návštěvy úplně v pohodě, zorganizovali jsme „jako“ hru pro celou rodinu. První úkol byl: Kdo dřív nakreslí hodiny ukazující 10:10. „Babi, máš to úplně špatně,“ vykřikl Šimon. V kruhu byla sice vepsaná správně čísla, ale namalovaná jen jedna ručička, u desítky. To už jsme věděli, že je zle. Na papír s třiceti obrázky, které jsme si měli zapamatovat a pak zapsat, se dlouho dívala. Zaznamenala jen sluníčko. Čtyři fialové postavičky „Greebles“, kde se má najít jedna drobně odlišná, jsme už vzdali.

Druhý den vařila oběd, sedla si ke knížce a na tátův dotaz, kdy bude oběd, se na něj nepřítomně podívala: „Jaký oběd?“ – „Ten, co jsi před chvílí vařila…“ Nereagovala. Prostě nevěděla, že vařila. Pak chvíli fungovala na první pohled normálně, ale pak cestou z nákupu zůstala stát před obchodem a nevěděla, kde je a kam má jít. Naštěstí kolem šel soused, který ji přivedl. Stále častěji propadala prudkým změnám nálad. Máma, naše máma, která by se pro všechny doma i v práci rozdala, zlostně vykřikovala na svou snachu, že jí určitě ukradla hodinky. Ty se našly za pár dní později – v dóze na kávu. Když jsme přišli na návštěvu, oslovila mě: „Evičko, tebe jsem dlouho neviděla!“ Eva byla její sestra, která zemřela před čtyřiceti lety.

„Školka“ pro nemocné

Zapomínala pít, zapomínala jíst. Nebyla schopná se vhodně obléct – v létě si na sebe vzala tlustý svetr a pak si stěžovala, že je jí vedro.

Zhoršovala se nám doslova před očima. Psychiatr i gerontolog nás upozornili, že nemoc nevyléčí, jen jí dají léky, které zmírní některé projevy. Doporučili pobyt v denním stacionáři, kde ji poskytnou odbornou pomoc. Říkali jsme, že ji vodíme do školky. Skupina nemocných tam trénovala paměť, společně hráli různé hry. Při slovním fotbalu byste nepoznali, kdo z nich byl vědecký pracovník a kdo zedník. Nemoc vygumovala jakékoli rozdíly.

Bylo jasné, že časem bude potřeba najít nějaké zařízení, kde se o ni trvale postarají. Nejhůř se s tím vyrovnával táta. „Přece ji nemůžu dát do nějakého ústavu!“ Když se jednou v noci vzbudil hlukem a viděl, jak se máma snaží vylézt z okna a skočit ven, pochopil. Nesrozumitelně mluvila o tom, že uvnitř jsou zloději a že musí utéct. Tátu nepoznávala, ale ráno už si to nepamatovala. Měli jsme strach, že z toho onemocní i on. Byl vyčerpaný a unavený.

Nemoc jí užírá mozek

Přes tátovy protesty jsme začali hledat domov pro lidi s tímto postižením. Nebylo to snadné. Teprve v ten okamžik jsme si uvědomili, že nejde o okrajovou záležitost, že podobně postižených lidí je spousta a odpovídajících zařízení málo.

Po třech měsících jsme měli štěstí. Uvolnilo se místo v domově se zvláštní péčí, který byl jen půl hodiny cesty autem. Ten pocit, že ji tam vezete navždy, je strašný. Několik dní předtím jsme z toho s bratrem nemohli spát. Tátovi dokonce předepsala jeho lékařka antidepresiva.

Už je to skoro rok. Máma bydlí v útulném pokojíku, připlatili jsme, aby tam byla sama. Celý den má program. Stejně jako v denním stacionáři hrají slovní fotbal, bingo, malují obrázky, tvoří na keramice.

Táta to těžce nese, ale uvědomil si, že doma by jí takovou péči nemohl dát. Někdy nás pozná, někdy ne. Neví, co je za den. A my návštěvu od návštěvy vidíme, jak Alzheimer doslova pomalu užírá mámě mozek…