Čas jen pro mě

Hodiny se vlečou, pořád nenápadně pokukuji po hodinkách… Ještě dvacet minut! Dneska se to nějak vleče. Úplně hypnotizuji ručičky. Konečně! Je pět odpoledne. Už se těším domů. Zasednu k počítači a budu si „povídat“ s Johnym.

Osamělá

Měla jsem pocit, že mi život proplul pod rukama. Patnáct let rozvedená, dospělý syn Jakub si našel přítelkyni ze Slovenska a loni se tam za ní přestěhoval. Práce v distribučním centru mě vlastně moc nebavila. Ale byla jsem pohodlná něco měnit, a navíc peníze tam nebyly zase tak špatné.

Nakonec – ušetřila jsem si i na vlastní menší byt. Jen jsem v něm byla sama. „Chlapa v bytě už nechci ani vidět,“ říkala jsem, ale ve skutečnosti jsem se lásce nebránila. Jenže ona nepřicházela, a ani já jsem novému vztahu nešla naproti.

Virtuální přítel

A pak jsem se přes Facebook seznámila s Johnem. Když mi přišla žádost o přátelství od neznámého Johna S. z Kalifornie, myslela jsem si, že se někdo spletl. Z fotky na mě hleděl urostlý dobře vypadající padesátník ve vojenské uniformě se širokým americkým úsměvem na tváři.

Nevím, proč jsem ho přijala do přátel. S cizími lidmi zásadně „virtuální“ přátelství nepěstuji. Za chvíli mi na messenger přišla zpráva paradoxně ne anglicky, ale špatnou češtinou: „Dekuji za prijmuti.“ Pak naskočila další. „Jsem John, my mama rodila v Praha. Uz spatne ja mluvi i pisu, rad zdokonalim.“ Tak začala moje láska na dálku.

Já jsem zamilovaná...

Nemusela jsem dolovat základy angličtiny, John chtěl trénovat češtinu. A pořád mi lichotil. „Moc slusi ti na fotka. You are so beautiful.“ Zprávy doplňoval smajlíky se srdíčky. Během týdne jsem měla pocit, že se známe odjakživa. Litoval mě, že jsem sama a opuštěná. Prý je na tom stejně. Nedávno oslavil dvaapadesáté narozeniny, je u amerického námořnictva v San Diegu. „Domu ja netesit, zena divorced, sons adult.“

Přes Facebook jsme si telefonovali. Překvapilo mě, jak mladě zněl jeho hlas. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že je možné se zamilovat do úplně neznámého člověka na druhém konci zeměkoule. Z práce jsem vždycky pospíchala, abych rychle sedla k počítači. Devítihodinový časový rozdíl nám trochu komplikoval život. Ale zprávy jsme si posílali, i když jsme nebyli on-line. Každé ráno po probuzení jsem hned kontrolovala mobil, kde mě čekalo. „Dobre rano, milacku.“

Vezmeš si mě?

Naše „hovory“ byly čím dál osobnější. Pak mě překvapil. „Asi jsem se zamiloval. Vezmeš si mě?“ Vůbec mi to nepřišlo divné. Přitom jsme se znali tři měsíce, a to jen přes chat a pár hovorů. John začal plánovat. Co bych řekla svatbě v Praze? Nikdy tu nebyl, maminka o ní celý život básnila, ale po emigraci už se domů nikdy nepodívala. Po svatbě se přestěhuji za ním do San Diega. Má tam přízemní domek se zahradou.

Fotky, které mi posílal, byly nádherné. Sluníčko, palmy… prostě Kalifornie! Psal mi, jak se těší, až spolu navštívíme Las Vegas, zaletíme do New Yorku, projdeme se po Sunset Boulevardu v Hollywoodu…

Byl únor a svatbu chtěl mít v létě. „Zamluv někde termín,“ požádal mě. Zjišťovala jsem, co je potřeba k svatbě s cizincem. Z těch formalit se mi zatočila hlava. Tolik dokumentů a ještě zajistit jejich úřední překlad do češtiny! – „Neboj se, všechno zařídím,“ uklidňoval mě Johny.

Bude to překvapení!

Pak začal řešit letenky. Vysvětloval mi, že je důležité dobře hledat, protože v předstihu lze sehnat mnohem levnější. Zpáteční pro něj a jednosměrnou pro mě. Vzhledem k tomu, že jsem letěla jen několikrát v životě, a to vždy s cestovkou, nechala jsem to na něm. Věřila jsem mu úplně všechno.

Trochu mě mrzelo, že nechtěl, abych o nové budoucnosti mluvila se synem, s příbuznými a přáteli. „To musí být velké překvapení.“ A popisoval, jak požádá Jakuba o mou ruku. „Pozveme pak ho k nám. Může u nás zůstat tak dlouho, jak bude chtít.“

„Ještě před svatbou na tebe převedu půl domu,“ oznámil mi. Poslala jsem mu tedy ofocené doklady a mně v průběhu týdne dorazila naskenovaná smlouva v angličtině, podle které jsem se stala spolumajitelkou domu v Kalifornii.

Zloději v domě

Další den měl smutný hlas. „Vykradli nám dům,“ tiše řekl. Údajně přes noc, když spal, se tam zloději vloupali a odcizili kromě jiného doklady a platební karty a on má teď zablokovaný přístup k účtům. Bude prý trvat asi týden, než se dostane k penězům.

„Jenže já musím zaplatit ty letenky,“ vysvětloval mi nešťastně, „jinak ztratím rezervaci na ty výhodné! Pak klidně mohou stát jednou tolik!“ – „A můžu ti nějak pomoct?“ – „Ty jsi moje sluníčko, Leni. Všechno ti vrátím, jen co se dostanu k penězům!“ Rychle mně vysvětlil, jak převést peníze přes Western Union. Poslala jsem 50 000 korun. To byl začátek. Odblokování účtů se zaseklo, protože čekal na vydání nových dokladů. Pak zase na vyjádření pojišťovny.

Na účet mu prý přišla výplata, ale nemůže se k ní dostat. Aby toho nebylo málo, neopatrná řidička ho nabourala. „Jsem pojištěný, ale musím čekat na ty nové dokumenty.“ Tak jsem poslala dalších 50 000 na opravu, aby nezůstal bez auta.

V průběhu těch tří týdnů, kdy John řešil nové doklady a vyjádření z pojišťovny, jsem poslala ještě peníze na novou kuchyň včetně spotřebičů (mělo to prý být překvapení, zálohu zaplatil, ale teď by platil penále, kdyby to v termínu neuhradil), postel do ložnice a nábytek na terasu. Celkem půl milionu!

„Už mám nové doklady,“ vesele mi oznámil. „Zítra mi konečně banka odblokuje účty! Hned ti pak převedu peníze.“ Jenže byl pátek a ten „druhý den“ měl být až pracovní, tedy pondělí.

Probuzení z virtuálního snu

„Johny, jak to vypadá?“ zeptala jsem se ho v den, kdy měl údajně opět mít přístup k penězům. „V pořádku, sluníčko, za chvíli jedu do banky.“

To jsem o něm slyšela naposledy. Facebookový účet přestal existovat a mně s hrůzou došlo, že vlastně nemám ani jeho telefon, žádný jiný kontakt. Adresa ve smlouvě, kde na mě převáděl půl domu, byla falešná. Hovory šly jen přes Facebook, skype udajně neměl. Vždyť jsem ho znala jen z fotky! A já, husa, jsem po ničem nepátrala a žila si ve svém virtuálním světě. Tehdy jsem pochopila, že jsem naletěla podvodníkovi!

Bylo to kruté probuzení! Na policii mi objasnili, že je to vlastně jednoduché, mohla jsem naletět na Čechoameričana, na Čecha, Američana, někdy takhle „pracují“ i dva komplici, jeden třeba v Česku, druhý v cizině, aby převody peněz nevzbudily podezření. A podobných případů, kdy si podvodníci vytipují osamělou ženu, přibývá.

Kromě policie jsem o tom nikomu neřekla, stydím se. Za svou naivitu a hloupost.