Čas jen pro mě

Člověk se nikdy nesmí vzdát a musí jít za svým snem. I když si všichni kolem ťukají významně na čelo a myslí si, že se řítíte do pekla.

Odjíždím do Skotska!

Bylo mi krásných dvacet, za sebou maturitu na hotelové škole a před sebou celý život! Na vysokou jsem nepomýšlela, nebyla jsem studijní typ. Nastoupila jsem do hotelové recepce u nás ve městě, ale pořád jsem měla dojem, že to není ono, že bych se měla rozlétnout a poohlédnout, jak to chodí ve světě. Po dvou letech jsem se navíc rozešla s Martinem, hodným klukem, který se chtěl ženit. Připadala jsem si na rodinný život ještě moc mladá.

„Odjíždím na rok do Skotska,“ oznámila jsem překvapeným rodičům a ukázala jim, jak jsem si na dálku vyřídila práci servírky v hotelu na okraji Edinburghu. – „Ilonko, co když ti seberou pas a donutí tě dělat…. no, víš, co….,“ lomila rukama máma. – „Naši děvenku pálí dobré bydlo,“ rozčiloval se táta. „Jen jeď, do měsíce tu budeš zpátky. A s brekem!“

Tvrdá práce

Dneska už chápu, jak velký šok to pro ně byl. Z našeho města na jižní Moravě vytáhli paty jen výjimečně. O rok starší sestra Iva se vyučila kadeřnicí a po roce vdala za kluka, se kterým chodila snad od základky. Podle nich to tak mělo být.

Odletěla jsem sice s malou dušičkou, ale velkým odhodláním. Práce byla dost drsná, aspoň první týdny. Dvanáct hodin na place, často jsem špatně rozuměla objednávce. Měla jsem ale štěstí na majitele restaurace. Peter a Evelyn, starší bezdětní manželé, kteří byli nesmírně trpěliví a zkraje přehlíželi mé chyby.

Víkendové obědy

Nejvíc mi dávaly zabrat víkendové obědy. To se k nám sjížděly rodiny z celého okolí na výtečné obědy a proslulé Evelyniny moučníky. Od půl dvanácté jsem se nezastavila až do večera. Brzy jsem už ale dobře znala jménem všechny děti i jejich rodiče.

Pravidelným návštěvníkem byl i Michel, asi pětatřicetiletý Francouz s laskavýma očima. S ním chodily dvě malé děti – Nicolas a Nathalie. Zatímco Michel byl celkem zamlklý, ti dva špunti brebentili pořád. Bez problémů přecházeli z francouzštiny do angličtiny a naopak.

Já jsem zamilovaná...

„Michel je tu služebně třetím rokem,“ prozradila mi jednou večer po zavíračce Evelyn. „To byl ještě s manželkou,“ pokračovala, „jenže ta mu utekla po několika měsících s jedním Američanem. O děti se přestala zajímat,“ povzdechla. „Chápeš to? Odletěla někam do Texasu a už má prý další dítě. A Nathalii a Nicolasovi občas pošle pohled… No, nic, půjdeme spát,“ ukončila Evelyn vyprávění.

Nevím, kdo si koho začal víc všímat. Michel si mě dodnes dobírá, že jsem se na něj začala usmívat. Já ale dobře vím, že se snažil se mnou konverzovat. Prostě jsme spolu začali chodit. Zamilovala jsem se silou dvaceti let. Imponoval mi o čtrnáct let starší muž – vzdělaný, galantní a hodný. Čtyřletou Nathy a tříletého Nica jsem tak nějak automaticky přidala do svého srdce.

Ani jedni rodiče nejásali

Vím, bylo to všechno tak rychlé. Když mě Michel po půl roce požádal o ruku, kývla jsem. Michel se měl za několik měsíců vracet do Francie a chtěl, abych s ním jela už jako manželka.

„To snad není pravda,“ láteřil táta do telefonu, „zná toho chlapa půl roku a plánuje si ho vzít. A přitom se nedávno rozešla s Martinem, protože se chtěl ženit. Takový to je hodný kluk! A tenhle? Ani o fotbale si s ním nepokecám.“

„Ilonko, co když tě potřebuje jen jako hospodyni a chůvu?“ plakala máma. „Pořádně ho neznáš, neznáš jeho rodinu.“

Na svatbu nepřijeli. Rodinu „zastupovali“ Evelyn a Peter. Michelovi rodiče sice dorazili, ale ti se zase tvářili odtažitě na holku z východu – určitě chce jen získat trvalý pobyt.

Nikdy jsem nelitovala

S tím jsme tedy vstupovali do manželství! Nějakou dobu trvalo, než se hrany obrousily. První prolomila ledy moje tchyně. Asi po roce mi řekla: „Dobře víš, že jsem tomu manželství nevěřila. Teď už vím, že jste se pro sebe narodili. Děti neumějí předstírat lásku, a ty naše tě milují!“

Naši „trucovali“ ještě dva roky. Do doby, než se nám narodila Kristinka. Ta mluví úplně stejně dobře česky i francouzsky, starší děti taky leccos pochytily, tak se zbourala jazyková bariéra.

Nedávno jsme oslavili stříbrnou svatbu a pořád se milujeme. Nikdy jsem toho možná ukvapeného kroku nelitovala. A všem radím – nebraňte se lásce, když cítíte, že to je ta pravá!