„Ivuško, dostal jsem skvělou nabídku,“ křičel mezi dveřmi. „Mám možnost vybudovat kliniku plastické chirurgie na Slovensku. Rozumíš? Já!“ rozplýval se. „Na pár let tam vyjedeme, pak uvidíme,“ měl jasno.
To nadšení jsem úplně nesdílela. Opustit rodiče, přátele a známé, odejít z rozbíhající se praxe… vlastně přetrhat kořeny a odjet někam, kde kromě Vladovy rodiny nikoho neznám. V duchu jsem si říkala, že to je jen na pár let.
Tak jsme se přestěhovali. Vlado se s nadšením pustil do budování kliniky, já jsem začala pracovat na půl úvazku.
Děti byly ještě malé, chodily do školky a bylo třeba se jim věnovat. Když začaly školní docházku ve slovenské škole, trochu jsem z toho byla nervózní. „Myslíš, že se naučí dobře číst a psát i česky?“ ptala jsem se Vlada. – „Ty všechno moc řešíš!“ smál se. „Vždyť je přece úplně jedno, jestli budou chodit do školy tady nebo v Česku. Hlavně, ať se učí jazyky, jsou to přece Evropané,“ ukončil diskusi.
Léta běžela, Vlado vydělával dobré peníze, takže jsme si postavili dům. Pochopila jsem, že návrat do Čech se nekoná. „Ivuško, co pořád řešíš?“ řekl mi. „Autem jsi v Praze za čtyři hodiny.“ Já vím, je to pravda.
Děti odmaturovaly a Vojta začal studovat ve Vídni, Veronika v Bratislavě, pak odjela do Finska. Moje praxe praktické lékařky fungovala a funguje. Jenže já tu za tu dobu nemám skoro žádné přátele, snad jen Vladovu sestru s rodinou.
Během covidu mi v Praze zemřel otec a maminka zůstala sama. Bylo hrozně složité jet za tátou do nemocnice, vyřizovat pohřeb a další věci. Najednou jsem se stala cizinkou ve vlastní zemi. Maminka odmítla přestěhovat se do Bratislavy, tak jsem na dálku zařizovala domov seniorů.
Strašně se mi stýská po Praze, připadám si vykořeněná. Ale na Slovensku mám manžela, který mě miluje (a já jeho), společný dům a práci, pro mé děti je domovem Bratislava.
Dobře se nám daří, můžeme si dovolit krásné dovolené, procestovali jsme téměř celý svět. Do Prahy jezdím dvakrát do měsíce za maminkou.
Nemůžu si vlastně nikomu postěžovat. Jen si tam připadám tak sama. Co mi chybí? Vlastně nic. Jen „rodná hrouda“.
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…
Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…
Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…
„Otěhotněla jsem před maturitou a David přišel na svět, když mi bylo pouhých devatenáct,“ začíná…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Celý život jsem si zakládala na tom, že jsem samostatná a racionálně uvažující osoba. Aby taky ne,…
„Abych to uvedla na pravou míru, zvířata máme u nás v rodině rádi všichni a minimálně jeden pes a…
Když děti vyletí z domova, většinou se těšíme, až se staneme prarodiči. Vnoučata přinášejí do…
Komentáře