„Ivuško, dostal jsem skvělou nabídku,“ křičel mezi dveřmi. „Mám možnost vybudovat kliniku plastické chirurgie na Slovensku. Rozumíš? Já!“ rozplýval se. „Na pár let tam vyjedeme, pak uvidíme,“ měl jasno.
To nadšení jsem úplně nesdílela. Opustit rodiče, přátele a známé, odejít z rozbíhající se praxe… vlastně přetrhat kořeny a odjet někam, kde kromě Vladovy rodiny nikoho neznám. V duchu jsem si říkala, že to je jen na pár let.
Tak jsme se přestěhovali. Vlado se s nadšením pustil do budování kliniky, já jsem začala pracovat na půl úvazku.
Děti byly ještě malé, chodily do školky a bylo třeba se jim věnovat. Když začaly školní docházku ve slovenské škole, trochu jsem z toho byla nervózní. „Myslíš, že se naučí dobře číst a psát i česky?“ ptala jsem se Vlada. – „Ty všechno moc řešíš!“ smál se. „Vždyť je přece úplně jedno, jestli budou chodit do školy tady nebo v Česku. Hlavně, ať se učí jazyky, jsou to přece Evropané,“ ukončil diskusi.
Léta běžela, Vlado vydělával dobré peníze, takže jsme si postavili dům. Pochopila jsem, že návrat do Čech se nekoná. „Ivuško, co pořád řešíš?“ řekl mi. „Autem jsi v Praze za čtyři hodiny.“ Já vím, je to pravda.
Děti odmaturovaly a Vojta začal studovat ve Vídni, Veronika v Bratislavě, pak odjela do Finska. Moje praxe praktické lékařky fungovala a funguje. Jenže já tu za tu dobu nemám skoro žádné přátele, snad jen Vladovu sestru s rodinou.
Během covidu mi v Praze zemřel otec a maminka zůstala sama. Bylo hrozně složité jet za tátou do nemocnice, vyřizovat pohřeb a další věci. Najednou jsem se stala cizinkou ve vlastní zemi. Maminka odmítla přestěhovat se do Bratislavy, tak jsem na dálku zařizovala domov seniorů.
Strašně se mi stýská po Praze, připadám si vykořeněná. Ale na Slovensku mám manžela, který mě miluje (a já jeho), společný dům a práci, pro mé děti je domovem Bratislava.
Dobře se nám daří, můžeme si dovolit krásné dovolené, procestovali jsme téměř celý svět. Do Prahy jezdím dvakrát do měsíce za maminkou.
Nemůžu si vlastně nikomu postěžovat. Jen si tam připadám tak sama. Co mi chybí? Vlastně nic. Jen „rodná hrouda“.
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Netušila jsem, jak mi jedno velikonoční pondělí doslova obrátí život naruby, svěřila se naše…
Delší dobu jsem tušila, že se něco děje. Pak zapomněl zavřít mailovou schránku a bylo to jasné.…
„S manželovou matkou jsem si užila své,“ napsala nám čtenářka Jana. „Byla to nesnášenlivá tchyně,…
Věci mezi nebem a zemí si neumíme vysvětlit. Přitom nás často překvapí.
Pro své dítě chce každý rodič to nejlepší. Lída nebyla výjimkou. Když jediný syn dospíval,…
První jarní sluníčko se opírá do oken, je krásný nedělní den, ale já sedím doma sama a dívám se z…
„Koho by napadlo, že to krásné páteční odpoledne tak strašně skončí?“ povzdechla si naše čtenářka…
Představujete si zdvořilého gentlemana s květinou v klopě z filmů z první republiky? Kdepak,…