Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Kristýny (39): Okradla mě vlastní teta
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Kristýny (39): Okradla mě vlastní teta

datum: 27. 2. 2022 0:05 autor: podle příběhu Kristýny L. napsala Alžběta Morávková
Rodina by si měla pomáhat, ale ne vždy tomu tak je. Naše čtenářka Kristýna se nemůže vzpamatovat z podrazu, který udělali nejbližší příbuzní, aby získali majetek – dům, kde žil nemocný Kristýnin otec.

Když mi umřela maminka, bylo mi teprve dvanáct let. Táta to nesl těžce. Byl o patnáct let starší než ona a v pětapadesáti zůstal na všechno sám. Jen pouhé dva roky před maminčinou smrtí jsme se nastěhovali do nového domu na okraji města. Najednou tam bylo tak strašně prázdno…

Vysněný dům

Ačkoli ho příbuzní přemluvali, aby dům prodal a koupil pro nás menší byt, nechtěl se z domu hnout. Říkal, že takový dům se zahradou si s maminkou vysnili a že odsud nemůže odejít. Nějak jsme to spolu zvládli.

Občas měla snahu nám pomáhat teta Věra, tátova mladší sestra. Několikrát do roka se vnutila na návštěvu a při údajném „důkladném“ úklidu se občas ozvalo. „Pavle, tady je svetřík po Ilonce. Kristýnka to stejně nebude nosit, vezmu ho našim holkám.“ Když se pokoušela tátu přesvědčit, že ty „zlaté náušnice po Ilonce  jsou nemoderní“, a chtěla si je vzít, táta zakročil. Věra se urazila a několik let jsme se vídali jen sporadicky.

Z domu se nehnu!

Čas běžel, já jsem se vdala a přestěhovala do Prahy, táta tvrdošíjně zůstával ve svém domě. Jezdili jsme tam několikrát do měsíce s manželem a našimi dvěma dcerami. Táta měl čím dál větší zdravotní problémy. Blížila se mu osmdesátka a těžce to zvládal. Zařídila jsem mu pravidelnou dovážku obědů a třikrát týdně docházela pečovatelka.

Pak se najednou objevila teta Věra. Už jí bylo přes sedmdesát, ale energii měla jak dvacetiletá. „Kristýnko, to ti není hanba, nechat tu tátu samotného?“ rozkřikla se na mě, když jsme se tam spolu potkaly. – „Věrko, já nikam nechci, Kristýnka mně nabízela bydlet s nimi. Ale dokud to takhle zvládnu, ze svého domu se nehnu,“ okamžitě reagoval táta.

Věra začala za tátou zase pravidelně jezdit. Občas mu upekla buchty nebo koláč, hlavně o tom ale uměla dobře mluvit. „Ještě, že jsem dneska přijela, Kristýnko,“ telefonovala, „Pavel tu měl poslední tři minerálky, dojeli jsme mu je koupit.“ Bylo zbytečné jí vysvětlovat, že nákup pro něj už máme v autě a povezeme ho tam další den.

Věra má klíče?!

Krátce po osmdesátých narozeninách tátu postihla mrtvice. Ten den zrovna přišla pečovatelka, která okamžitě zavolala sanitku. Vydala jsem se hned za ním do nemocnice. „Naštěstí přijel včas,“ řekl mi ošetřující doktor. „Pár dní si ho tu necháme, mělo by to být v pořádku.“

Uvědomila jsem si, že tam nemá ani ručník, tak jsem na otočku rychle jela k němu domů. Zarazilo mě, že je odemčeno. Pak mě napadlo, že záchranka odjížděla narychlo a pečovatelka zapomněla zamknout. Jenže v kuchyni seděla Věra: „Teto, co tu děláš? Ty máš klíče?“ překvapeně jsem se zeptala. – „A proč bych je neměla? Kdybych sem občas nepřijela, je tu chudák Pavel úplně sám!“

Když se táta zmátořil, opatrně jsem se ho zeptala, jestli dal tetě Věře klíče. „Ne, proč? Vždyť vždycky zvoní!“ Zřejmě si „vypůjčila“ ty náhradní, které visely v chodbě, a nechala je bez tátova vědomí přidělat.

Druhá mrtvice

Bohužel po první mrtvici rychle udeřila další, ta už měla fatální následky. Výpadky paměti a postupující demence. Jen z toho domu se nechtěl hnout!

Pečovatelky už docházely dvakrát denně, víkendy jsem pokryla já, někdy se objevila Věra. Tu jsem jednou přistihla, jak odchází z tátova domu s neznámým mladším mužem. „To je můj soused,“ reagovala na můj překvapený pohled. „Měl cestu kolem, tak mě vzal do auta.“

Táta ještě rok přežíval, zemřel v nemocnici na zápal plic několik dnů potom, co upadl a zlomil si krček.

Dům patří Věře!

Jako jediný dědic jsem u notáře nečekala žádné problémy. Táta sice chtěl dům přepsat už dřív na mě, ale nechtěla jsem. To byla asi chyba. Zjistila jsem, že dům už je napsaný na tetu Věru! Ten soused, kterého jsem tam s ní viděla, je totiž právník. Zřejmě v době, kdy táta vůbec netušil, co podepisuje, mu podstrčili darovací smlouvu.

Nejdřív jsem jen nevěřícně zírala, pak jsem zavolala Věře. „No, samozřejmě, že je to pravda. Myslela jsem si, že ti to řekl. Víš, chtěl mi poděkovat za to, že jsem se o něj starala,“ řekla.

Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Vždyť to byl dům, který postavili máma s tátou, kde jsem vyrostla a který měl patřit mně a mým dětem. Aspoň tak si to táta představoval.

Jak jsem se dozvěděla, smlouvu o darování je možné napadnout, protože táta prokazatelně nevěděl, co dělá. Před několika měsíci jsem se nakonec obrátila na právníka, i když se mi do toho moc nechtělo. Jsem zvědavá, jak to dopadne.


Rádi vaříte a pečete a chcete i ostatním prozadit rodinný recept? Recept + fotku posílejte na redakce@casjenprome.cz. Za každý recept s fotkou, který uveřejníme, pošleme hezkou knihu receptů jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Hanky (49): Můj přítel „Skrblík“

Příběh Hanky (49): Můj přítel „Skrblík“

Autor: podle příběhu Hanky M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 2. 2024 0:05

Nikdo už dnes nečeká, že bude muž všechno platit. Ale přece jen se trochu předpokládá, že na víno…

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Autor: podle příběhu Alice M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 2. 2024 0:05

Euforii z narození vytouženého dítěte může zkomplikovat poporodní deprese. Moc se o ní nemluví,…

Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit

Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit

Autor: podle příběhu Kateřiny T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 2. 2024 0:05

Malý Miky se na několik let stal součástí rodiny naší čtenářky Kateřiny. Příběh, který nám poslala,…

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Autor: podle příběhu Kláry W. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 2. 2024 0:05

„Kdo vybírá, přebere,“ říká jedno známé české přísloví. O jeho pravdivosti se přesvědčila naše…

Příběh Marty (51): Jak se mi život obrátil naruby

Příběh Marty (51): Jak se mi život obrátil naruby

Autor: podle příběhu Marty K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 15. 1. 2024 0:05

Ti, co si myslí, že k životu stačí jen práce a že o partnera a děti nestojí, bývají někdy…

Příběh Katky (44): Proč si mě nechce vzít?

Příběh Katky (44): Proč si mě nechce vzít?

Autor: podle příběhu Kateřiny S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 14. 1. 2024 0:05

„Když jsem byla malá, představovala jsem si, jak se budu vdávat v bílých šatech s vlečkou, a že…

Příběh Slávky (51): Falešná kamarádka mě málem připravila o práci

Příběh Slávky (51): Falešná kamarádka mě málem připravila o práci

Autor: podle příběhu Slávky D. napsala Alžběta Morávková, Datum: 7. 1. 2024 0:05

Poznaly jsme se, když se Květa přistěhovala k nám do města a učitelka ve škole ji posadila vedle mě…

Příběh Ivety (48): Restart vztahu

Příběh Ivety (48): Restart vztahu

Autor: podle příběhu Ivety J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 6. 1. 2024 0:05

„Vždycky jsem si představovala, že můj život bude podobný tomu mých rodičů. Tedy vdám se z lásky,…

Tip šéfredaktorky

KVÍZ: Znáte francouzskou kuchyni?

14. 1. 2024 14:50 autor -jav-