Čas jen pro mě

Velká zrada

Prožili jsme s bráchou krásné dětství. Pro mámu i pro tátu bylo samozřejmé se nám maximálně věnovat, podporovat nás ve všem, co nás baví. Nebylo jim zatěžko vozit Aleše brzy ráno na stadion, protože hrál hokej. Já jsem zase milovala tanec, tak se mnou máma několikrát týdně jezdila do okresního města.

Už na gymnáziu jsem začala chodit s o dva roky starším Lukášem. Po maturitě se dostal na techniku do Prahy a já dva roky po něm složila zkoušky na vysokou ekonomickou. Oba jsme si při studiu přivydělávali, a když Lukáš promoval, už měl skvělé místo v jedné z firem, kam docházel na brigádu. Pronajali jsme si společně menší byt a já si úplně samozřejmě představovala, že bude následovat moje promoce, svatba a děti. Byla jen promoce.

Příběh Renaty (59): Dala jsem dítě k adopci a celý život mě to trápí

„A kdypak do toho vy dva praštíte?“ bodře se zeptal můj táta na obědě, kam pozval včetně naší rodiny i Lukáše. „Míše je čtyřiadvacet, na co čekat. Když nám bylo s maminkou jako vám dvěma, měli jsme už obě děti,“ dodal. – „Teď je trochu jiná doba,“ nuceně se usmál Lukáš. „Nic nám neuteče, do třiceti času dost.“ – „Je to vaše věc,“ snažila se to uhladit maminka. „Jen nezapomínejte, že ve vyšším věku už nejsou děti samozřejmost.“

Podobnou diskusi už nikdy nezačali, ale já si na mámu mockrát vzpomněla. Lukáš se tak intenzivně věnoval kariéře a byl v práci od ráda do večera, až se zakoukal do mladé kolegyně, která s ním otěhotněla.

Místo dětí kariéra

Opustila jsem se slzami v očích byt, který jsme si společně zařizovali a který bude hnízdečkem lásky pro někoho jiného. Naštěstí jsem získala dobře placenou práci v nadnárodní firmě, mohla jsem si nejprve pronajmout a pak dokonce koupit byt na hypotéku. Jenže jsem v něm byla sama.

Po roce se v mém životě objevil Jiří. Seznámili jsme se na večírku, kam jsem šla pracovně. Třikrát rozvedený a o patnáct let starší muž se čtyřmi dětmi, to bylo moc i na mé tolerantní rodiče. Nic mi ale nevymlouvali a čekali, co se z toho vyvine. „Hlavně, abys byla šťastná ty,“ zdůrazňovala maminka. Nemusím ani říkat, že Jiří děti rozhodně nechtěl. Zato se mu zalíbilo v mém bytě a po bouřlivém rozchodu ho musel přijet vystěhovat dokonce můj bratr.

Příběh Andrey (47): Proč jen jsem tak dlouho odkládala děti?

Ve firmě jsem postupovala po kariérním žebříčku a stala se regionální manažerkou pro několik zemí. Kolegové na mě koukali jako na kariéristku, jenže já prostě ze všeho nejvíc stála o rodinu. A když nebyla rodina, realizovala jsem se v práci.

Bratr Aleš se mezitím oženil s Ivkou a narodily se jim dvě holčičky. To mé vztahy většinou skončily na tom, že buď partner neunesl úspěšnou a víc vydělávající ženu vedle sebe, nebo naopak ze mě tahal peníze.

Příběh Kristýny (40): Dítě jsem si pořídila proti vůli přítele

Děti už asi nebudou

Před třemi lety jsem se bláznivě zamilovala do pětačtyřicetiletého majitele úspěšné firmy. Seznámili jsme se přes seznamovací aplikaci. Byla to láska na první pohled, tedy aspoň z mé strany. Lehce prošedivělý, elegantní a dobře oblečený muž se sportovní postavou – značka ideál. Ani nastěhovat se ke mně nechtěl.

Brzy jsem pochopila proč. Doma měl manželku a dva puberťáky. Na to jsem přišla po půl roce. Vůbec se netajil tím, že rozvádět se nechce. Tenhle rozchod jsem nesla těžce.

Všechny pracovní úspěchy bych vyměnila za obyčejného chlapa a rodinu. Mám obavu, že se mi to už asi nikdy nesplní.