K tomu bohužel nedošlo. Nepozorný řidič mu nedal přednost a Petr čelní srážku nepřežil. Zůstali jsme s Tondou sami s Petruškou. Ta nám pomáhala překonat nejhorší žal a smutek. Dobře se učila, po škole šla na obchodní akademii a doufali jsme, že třeba půjde i na vysokou.
„Babi, ozvala se mi máma,“ prozradila mi. „Víš, říkala, že udělala chybu a že by se mnou chtěla být v kontaktu.“ Radost jsem neměla, ale nic jsem radši neříkala. Přece jenom je to máma, třeba se jí po dceři zastesklo, třeba opravdu dostala rozum.
Petra s vyznamenáním odmaturovala, ale na vysokou nechtěla. „To je ztráta času, babi,“ řekla. Tonda ji přemlouval, ale nechtěla. Celkově se nějak změnila. Zajímaly ji jen peníze. O Dáše sice nemluvila, ale tušili jsme, že se s ní stýká. Nejdřív bydlela u nás, tedy sama v patře, pak si pronajala garsonku v Praze.
„Cestování vlakem do práce je hrozná ztráta času,“ vysvětlila. „Autem je to jen půl hodiny, ale vlakem jsem ztrácela skoro dvě hodiny denně dojížděním.“ Tonda jí koupil ojeté auto, aby nemusela jezdit vlakem.
Léta plynula, Petrušce už bylo víc než šestadvacet. Bydlela u nás, ale často na několik dní odjížděla pryč. S Dášou se scházela, ale k nám ji nikdy nepřivezla. „Máma říká, že jste na ni nebyli s dědou hodní, že utekla kvůli vám,“ prohlásila Petra. „Prý s vámi nechce mít nic společného.“
Před dvěma lety onemocněl Tonda – mrtvice ho úplně paralyzovala a po měsíci zemřel. A já jsem pak během dědického řízení udělala tu největší chybu svého života. Nechala jsem celý dům napsat na Petru. Trochu jsem doufala, že se tu bude víc zdržovat.
Bylo mi divné, když jednou přijela spolu s nějakými dvěma lidmi. Asi nějací kamarádi, pomyslela jsem si. Prolézala s nimi barák od sklepa po půdu, prováděla je po zahradě. „Rozhodla jsem se, že ten barák prodám,“ oznámila mi večer. – „Já ti asi nerozumím!“ nechápavě jsem se na ni podívala. „To přece nemůžeš, vždyť tu bydlím. Kam bych šla já?“ – „To je zařízené. Ty tu samozřejmě zůstaneš jako věcné břemeno,“ lakonicky odpověděla.
Už skoro dva roky bydlím jako „věcné břemeno“. Mám k dispozici kuchyň, ložnici a příslušenství. Celé patro a zbylé dvě místnosti dole patří novým majitelům. Zahradu si taky upravili podle sebe, mně zůstal zahradní stůl a dvě židle v takovém malém výklenku poblíž domu. Ti lidé se ke mně chovají slušně, ale vidím, že jim překážím a že se nemohou dočkat, až tu budou sami.
A Petruška? Koupila velký byt v Praze a bydlí v něm s nějakým přítelem a s Dášou. Za mnou byla naposledy před rokem. Ani nevím, jestli se zlobím na ni, nebo na Dášu. Podle mě to bylo z její hlavy.
Chtěla bych svou jedinou vnučku ještě jednou vidět, než umřu. Snad se mi to přání splní.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Psychické problémy mezi mladými Čechy sílí. Většina ale mlčí, nemá se komu svěřit. Markeťačka a…
Rodina, to jsou lidé, kteří si mají pomáhat. Aspoň by to tak mělo být. Ale co když vás ti nejbližší…
„Dodnes si nedovedu tu záhadu vysvětlit,“ píše čtenářka Soňa. „V tom mlýně jsme se schovali před…
Šestatřicetileté Janě Forst byla diagnostikována rakovina prsu zhruba před dvěma lety, kdy si našla…
Po 35 letech od porodu císařským řezem paní Táňa vyřešila záhadu, proč její jaterní testy…
„Vím, že naše rodina je trochu netradiční, ale vyrůstala jsem obklopena láskou, kterou řada mých…
„Rozhodla jsem se napsat příběh své matky a vlastně také svůj. Příběh mé maminky se odehrál na…
Vymanit se z koloběhu průšvihů a špatných věcí mi trvalo skoro pětadvacet let. To, co bylo, už…