Příběh Sandry (30): Proč mě máma nikdy neměla ráda?

Taková normální rodina

Narodila jsem se mámě Katce, když jí bylo třiadvacet. O otci se doma nikdy nemluvilo. Vlastně jsem ani neměla potřebu se ptát – měla jsem babičku Věru a dědu Romana. Byli to oni, kdo mě učili chodit, kdo mě ukládali do postele a kdo mě utěšovali, když jsem plakala.

„Ty jsi naše holčička,“ říkávala babička a hladila mě po vlasech.

A já jí věřila.

Když mi byly tři roky, máma si našla Libora. Pamatuju si, že byl vždycky upravený, voněl nějakou zvláštní kolínskou a nosil mi čokolády, všechno působilo jako z reklamy. Jeho rodiče byli milí a taky bohatí. Máma s Liborem od nich dostali velký čtyřpokojový byt a my jsme se přestěhovali.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jolany (44): Moje máma je manipulátorka

Mám plné ruce práce, Sandro!

Zpočátku to bylo hezké. Nebo si to tak aspoň pamatuju. Libor mě bral na hřiště a máma se smála víc než dřív. Pak se narodila Sára.

Bylo mi pět a najednou se svět začal točit jinak. Všechno bylo „potichu, miminko spí“, „Sandra počká“, „Sandra už je velká“. Pamatuju si, jak jsem stála ve dveřích obýváku a koukala na mámu, jak drží Sáru v náručí.

„Maminko, podívej, co jsem nakreslila…“– „Teď ne, Sandro,“ odbyla mě. „Vidíš, že mám plné ruce.“ Ten obrázek jsem pak roztrhala.

O dva roky později přišel na svět Samuel. To už jsem chodila do první třídy. A doma jsem byla spíš návštěva než dítě. Měla jsem svůj kout, ale ne svoje místo.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Zuzky (33): Kdo je můj táta?

Sandra je prostě klidná

Máma byla pořád unavená, podrážděná. Libor byl často v práci. A já jsem čím dál víc končila u babičky a dědy.

„Zase tu budeš spát?“ usmál se děda jednou večer. – Pokrčila jsem rameny. „Můžu?“ – „Samozřejmě že můžeš,“ řekl a pohladil mě po hlavě.

Ve škole si paní učitelka všimla, že jsem tichá. Prý až moc.

„Je nějaký problém doma?“ ptala se mě opatrně. Zavrtěla jsem hlavou. Jak bych jí to vysvětlila? Že problém není křik ani hádky, ale ticho? To, že si vás nikdo nevšimne? Máma to neřešila. „Sandra je prostě klidná,“ mávla rukou.

Tady jsem doma

Jenže já nebyla klidná. Já byla smutná.

Postupně jsem u babičky a dědy trávila víc a víc času. Až jednoho dne už jsem se vlastně nevrátila. Pamatuju si ten moment. „Nebude ti to vadit?“ ptala se babička opatrně. – „Ne,“ řekla jsem rychle. „Tady jsem doma.“

Máma se nijak zvlášť nebránila. Možná se jí ulevilo. Dva malé děti jí stačily. Postupně jsme se odcizily tak, že jsem k ní přestala chodit úplně. Věra s Romanem z toho byli smutní.

„Je to přece tvoje máma,“ říkala babička tiše. – Já jen pokrčila rameny. „Pro mě jsi máma ty.“

Po maturitě na obchodní akademii jsem odešla do Prahy. Nová práce, nový život. Domů jsem jezdila – ale jen k babičce a dědovi. Máma? Ta jako by neexistovala.

Tip na knihu

Román polské spisovatelky Agnieszky Szpily Bosorky může na mnohé působit jako zjevení. Otevřenost a naštvanost, s níž píše, i určitá dávka drzosti, která je pro ni charakteristická, možná leckoho vykolejí. Ovšem fakt, že se v roce 2022 dostal do dvacítky nominovaných knih na prestižní literární ocenění NIKE, svědčí o tom, že minimálně polské kritiky a značnou část polských čtenářů román zaujal. Knihou se prolínají dva příběhy – jeden ze současnosti, druhý ze středověku. V obou vystupují výrazné ženské postavy: generální ředitelka velké firmy Anna Šibnerová a Mathilde Spalt zvaná Zemitá, která šíří nauku o Staropanně. Bosorky jsou feministickým manifestem hlásajícím potřebu radikální změny a nové sexuality. Nositelka Nobelovy ceny Olga Tokarczuková označila dílo za knihu-torpédo. (Vydává nakladatelství Odeon.)

Máma je ta, kdo tě vychová

Když jsem jim představila Marka, byli šťastní. „Ten je milý a hodný, dobře sis vybrala,“ špitla mi babička do ucha.

K oltáři mě vedl děda. Držel mě pevně za ruku, jako když jsem byla malá. A já si v tu chvíli uvědomila, že mi vlastně nic nechybí. Máma ani sourozenci nepřišli. Nezabolelo to tolik, jak bych si kdysi myslela.

Teď čekám dítě. Sedím u kuchyňského stolu, hladím si břicho a babička naproti mně míchá čaj. „Měla by ses s ní usmířit,“ řekne najednou. Vím, koho myslí. –„Proč?“ zvednu oči. –„Je to tvoje máma, Sandro.“

Chvíli mlčím. Pak zavrtím hlavou. „Máma je ta, kdo tě vychová. Kdo je tu pro tebe. Kdo tě nenechá stát ve dveřích s obrázkem v ruce.“ – Babička sklopí pohled. „Lidi dělají chyby,“ řekne tiše. – „Já vím,“ odpovím. „A já jednu neudělám.“

Položím si ruku na břicho. „Moje dítě nikdy nebude muset přemýšlet, jestli je dost milované.“