Čas jen pro mě

Po tatínkovi odešla i maminka

Měla jsem krásné a šťastné dětství. Bohužel trvalo jen do jedenácti. Tehdy zemřel tatínek na rakovinu. Přestože to maminka samozřejmě věděla, mně nikdo nic neřekl. O to větší šok to pak pro mě byl.

S maminkou jsme si zůstaly blízké i v dospělosti. Spolužačky se tomu divily, ale pro mě to byla ta nejlepší kamarádka. Když jsem potkala Davida, moc jsem si přála, aby se jí taky líbil. Padli si do oka a nikdy to nebyl ten vztah zeť a tchyně, známý z anekdot. A já jsem si naopak moc rozuměla s Davidovými rodiči a sestrou.

Pak přišly na svět naše děti, Rozárka a Adámek. Několik let jsem byla dokonale šťastná! Než onemocněla maminka. „Ivanko, nahmatala jsem si bulku v prsu,“ řekla mi, „podle vyšetření je to sice zhoubné, naštěstí ale ohraničené,“ usmála se. „Pár měsíců se budu léčit, potom to bude dobré.“

Nebylo. Zrádná nemoc stačila metastázovat. Maminka umřela za patnáct měsíců. Nesla jsem to těžce. Oporou mi byl David a děti i Davidova rodina.

Moje šťastná rodina

Trvalo mi skoro dva roky, než jsem se dala dohromady. Naše manželství bylo naštěstí pořád tak hezké jako na začátku a s dětmi jsme neměli žádné větší problémy. Rozárka oslavila patnácté narozeniny a byla přijata na gymnázium. O dva roky mladšího Adámka zajímaly počítače a ve třinácti měl jasno, že půjde na průmyslovku.

Na tu lednovou sobotu před deseti lety nikdy nezapomenu. Hustě sněžilo, do toho foukal silný vítr. „Tati, tati,“ slyšela jsem volat Rozárku, „pojedeme spolu pro ty lyže?“ Chystala se na povinný školní lyžařský kurz a David jí slíbil nové lyže.

„Já pojedu taky,“ ozval se Adam. „Potřebuju novou klávesnici.“ – „Nechcete počkat, až přestane sněžit?“ docela zbytečně jsem poznamenala. – „Za chvíli jsme zpátky,“ usmál se David. „Určitě to stihneme před obědem.“

V troubě už se málem vysušilo pečené kuře, brambory stydly – a oni nikde. Telefon nebral ani jeden. „Asi se zapomněli někde v nákupním centru a mobil neslyší,“ pomyslela jsem si. „No, to je dost,“ vykřikla jsem, když jsem uslyšela zvonek. „Zase nemůžete najít klíče?“

Jak bez nich budu žít?!

Za dveřmi nestál David s dětmi, ale uniformovaní policisté, mladší žena a starší muž. Další hodiny i dny si vybavuji jen matně. Probudila jsem se na nemocničním lůžku, vedle postele stále švagrová, Davidova sestra Lucie, a tekly jí slzy. „Kde to jsem? Proč?“ zvedla jsem hlavu. Pak mi to došlo! Asi je to pravda! Když se David s dětmi vracel domů, řidič jedoucí v protisměru dostal smyk. Čelní náraz nikdo z nich nepřežil.

Začala jsem vzlykat, přiběhla sestra a píchla mi nějakou injekci. Několik měsíců jsem žila v mlze. Nemohla jsem se s tou ztrátou smířit. Kdyby mi tolik nepomáhala Lucie, asi bych to nezvládla vůbec. Třeba vyměnit byt, abych je všechny pořád neměla na očích.

Po půl roce jsem se vrátila do práce, Lucie na to dohlédla. Tchyně s tchánem byli taky na práškách. Snažila jsem se, ale bylo to těžké. V kanceláři na mě byli všichni hodní, chodili kolem mě po špičkách. Pro mě byl nejhorší leden rok poté. Spolykala jsem prášky a vyčítala Lucii, že zavolala záchranku. Když jsem totiž nezvedala telefon, zalarmovala policii. Vypáčili dveře a našli mě ležet v ložnici.

Stresy se na mně podepsaly a další leden jsem si nahmatala bulku na prsu. „Aspoň to skončí,“ řekla jsem. Lucie mě ale doslova dovlekla k doktorovi. Následovala chemoterapie, operace, ozařování. Já jsem si přitom tolik přála umřít!

Kupodivu žádné komplikace nepřišly a já žiju dalších osm let. Svět mě ale nebaví. Uvidím někdy nějaké světlo na konci tunelu?