Byt jsem si pořídila sama s pomocí rodičů a hypotéky. Honza si našel práci v IT firmě, odjel na stáž do USA, kde nakonec zůstal několik let. Manželé jsme nebyli, rozvod jsme řešit nemuseli, na Johanku posílal peníze, občas dorazil balík s hračkami. Později s ní byl občas v kontaktu přes Skype.
Během těch čtyř let, co byl v zahraničí, se událo hodně věcí. Honza se nijak netajil s tím, že si tam našel přítelkyni. Nejdřív jsem to obrečela, ale život šel dál. Pár známostí jsem měla, ale z mé strany to nikdy žádná velká láska nebyla.
Pak Honza získal dobře placené místo v pražské pobočce zahraniční firmy. Vrátil se bez americké přítelkyně. Párkrát jsme se sešli a Honza si začal hledat cestu k Johance. Ta mu to moc neusnadňovala. Brala ho jako kamaráda, ne jako tátu.
Honza postupoval po kariérním žebříčku firmy, až se z něj stal regionální ředitel pro střední a východní Evropu. Občas mi zavolal, někdy jsme si vyšli i s Johankou ve třech na oběd.
Pak se zapletl se svou asistentkou a narodila se mu další dcera – Linda. Johance v té době bylo třináct a těžce to nesla.
„Ivet, je to zvláštní, ale pořád mě to táhne k tobě,“ řekl mi jednou do telefonu. Já jsem vlastně cítila totéž. Honza je prostě moje osudová láska. S maminkou malé Lindy mu to neklapalo, táhlo jí na čtyřicet a chtěla hlavně dítě.
Tak jsme spolu znovu začali chodit. „Uvidíš, mami, zase se na tebe vykašle,“ komentovala to tehdy čtrnáctiletá Johanka. „Já bych tátovi nevěřila,“ uzavřela to. Jenže srdci neporučíš. Po pár měsících přišel s obrovským pugétem. „Ivetko, vím, že jsi to čekala dřív… ale chtěl bych tě požádat o ruku? Vezmeš mi mě?“
Jsme spolu skoro sedm let. Dvakrát do měsíce máme doma i malou Lindu – je to přece Honzovo dítě, za nic nemůže a já nechci, aby si tátu užila tak málo jako Johanka. Ta dlouho trucovala, pak žárlila na Lindu. No, její puberta byla dost divoká. Ale teď už si všichni našli k sobě cestu.
Johanka už dva roky bydlí sama a my s Honzou si užíváme úplně normální obyčejný život. „Kdybych tak všechno mohl vzít zpátky,“ řekl mi nedávno. „Teprve teď si uvědomuji, že jsem přišel o Johančino dětství, o tebe…“
Ne každý dokáže vstoupit do stejné řeky a ne každému se restart vztahu povede. Nechci předbíhat, ale nám se to podařilo. Konečně jsem začala věřit, že spolu zestárneme.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Svou závislost na lécích se naše čtenářka Klára naučila dobře maskovat. S manželem se rozvedli,…
Věci, které se zdají zcela absurdní a nepravděpodobné, se někdy v životě stanou. Je to náhoda, nebo…
„Vždycky jsem byla samostatná nezávislá ženská,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Martina…
Soňa, která jako zdravotní sestřička na interním oddělení pomáhala druhým, musela v roce 2020…
Petrovi bylo 17 let, když jako nejistý kluk vstoupil do programu Samsung Tvoje šance #futureskills.…
„Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč,“ začíná svůj smutný dopis paní Lída, která popisuje…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Mohla jsem tomu zabránit? O tom stále přemýšlí naše čtenářka Edita. Od smrti jejího bývalého…
Komentáře