Čas jen pro mě

Sama bez muže

Ovdověla jsem před deseti lety a od té doby žiju sama. Děti vyletěly z domova a při každé návštěvě mi říkaly: „Mami, nezůstávej sama, táta už tu není a nejsi ještě tak stará, abys nemohla mít vlastní život.“

Občas mě někdo pozval na „rande“, jestli se tomu v tomto věku dá tak říkat. Ale žádný z těch mužů mě nijak neoslovil.

Na sociální sítě jsem se přidala krátce po smrti manžela. Našla jsem tam dávné kamarádky a známé a občas si s nimi virtuálně „pokecala“. Syn s dcerou mě poučili, že nemám potvrzovat přátelství neznámým lidem – a to jsem dodržovala.

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích

Nový kamarád

Pak na mě vyskočila žádost o přátelství od muže s tím nejobyčejnějším americkým jménem, John Smith. Na fotce se usmíval chlapík asi v mém věku, sportovní typ (tedy podle postavy), ten jeho úsměv byl jak z reklamy na zubní pastu.

Nereagovala jsem, nicméně o dva dny později přišla přes Messenger zpráva: „Ahoj. Já jsem John. Moc líbí se mi tvoje fotka. Můžeme přátelit?“

Znovu jsem se zadívala na Johnovu fotku a rozklikla veřejnou část jeho profilu. Zjistila jsem, že je to bývalý voják, rozvedený, žije v Kansasu a má tři dcery. Nevím, proč jsem přátelství potvrdila ani proč jsem mu odepsala. A tak začalo naše facebookové přátelství.

Příběh Martiny (39): Jak jsem málem naletěla podvodníkovi

Vím o něm všechno...

Psali jsme si několikrát denně dlouhé zprávy pomocí překladače. Já anglicky umím dost špatně a John jinou řeč než angličtinu nezvládal.

Po měsíci jsme o sobě věděli všechno – tedy aspoň jsem si to myslela. John žil sám. Jeho dcery žily tisíc kilometrů od něj v blízkosti bývalé manželky, vnoučata viděl jen občas.

„Tak moc bych chtěl normální rodinu,“ psal mi. „Rve mi srdce vidět vnoučata na fotkách, a přitom nemít možnost se s nimi pomazlit, číst jim pohádky.“ Záviděl mi, že své dvě vnučky mohu vidět, kdykoli se mi zachce. „Jsi šťastná žena, Ivanko, co já bych dal za to jen ty děti vidět.“

Přihlásila jsem se na kurz angličtiny, kam jsem chodila po práci. John měl radost, jak se v angličtině lepším. Chtěl, abych za ním přiletěla. Děti zatím nic netušily.

Příběh Dity (42): Jak jsem naletěla podvodníkovi

...nebo snad ne?

„Ivanko, abych ti mohl zařídit levnější letenky, potřebuji, abys mi poslala 2 tisíce dolarů,“ psal mi John. – To jsem nechápala. „Ale já seženu letenky levněji,“ odepsala jsem. – „Nevím, to bude s nějakou divnou leteckou společností,“ reagoval John.

Tehdy poprvé jsem si uvědomila, že o Johnovi vím jen to, co napsal na Facebooku. Svěřila jsem se dceři. Nejdřív zakřičela: „No, mami, ty ses úplně zbláznila,“ ale pak začala pátrat. „Tak ten tvůj John existuje jen na facebookovém profilu,“ oznámila mi po několika dnech. „Asi to bude nějaký podvodník,“ zhodnotila situaci.

Nechtělo se mi tomu věřit. Psala jsem Johnovi, že dcera ho podezírá z podvodu, ať to vyvrátí. Neodpověděl. Od té doby jsem o něm neslyšela. Měla jsem štěstí, že dcera stojí nohama pevně na zemi, a pochopila jsem, že jsem mohla naletět podvodníkovi.