Čas jen pro mě

Ve dvaceti jsem odešla z malého města do Prahy a doslova za sebou spálila všechny mosty. Tehdejší přítel si našel jinou a mě už doma nic nedrželo. Vydala jsem se dobýt hlavní město.

Papír na lásku nepotřebujeme?

A dařilo se mi. Z prodavačky v malém butiku jsem se po pár letech stala vedoucí prodejny velkého řetězce s oblečením. Tam jednou přišel jeden pohledný mladý muž vybrat prádlo pro svou snoubenku. Po pár měsících už vybíral prádlo mně. „Nefungovalo to,“ říkal David o své bývalce a já o tom nepřemýšlela. Sestěhovali jsme se a narodily se nám dvě děti – Deniska a Daniel.

„Neměli bychom se vzít?“ nadhazovala jsem. „Děti mají jiné jméno než já.“ – „Nebuď přízemní, Danuško,“ chlácholil mě s tím svým neodolatelným úsměvem. „Na lásku nepotřebujeme papír.“

Ten „papír“ by se určitě hodil, když od nás odcházel k jedné z mnoha – jak jsem později zjistila – milenek, se kterými udržoval vztah celých deset let. Ušetřila bych si trapné vyjednávání, co je vlastně moje, co jeho, kde budeme bydlet a tak.

Neočekávaný dárek

Nakonec jsem se otřepala, co jiného mi taky zbývalo. Děti se s Davidem nejprve pravidelně stýkaly, z jeho strany však pomalu ubýval zájem, když se stal znovu otcem malého chlapečka. Dan i Denisa mi dělali jen radost, práce mě bavila – prostě jsem šla životem dál.

Zdálo se mi, že před mými narozeninami jsou Daník s Deniskou takoví tajemní, ale to, co mi darovali, jsem fakt nečekala ani v divokém snu! „Mami, mami, pojď sem rychle,“ volali na mě Daník a Deniska. Daník držel v ruce malou zvířecí přepravku, kde kňučela zrzavo-hnědá kulička! „To je Bertík, zlatý retrívr,“ poučila mě Deniska.

Ne že bych neměla ráda zvířata, jen jsem k nim do té doby měla takový zdrženlivý vztah. A hlavně mě nenapadlo si pořídit štěně. „Maminko, má i rodný list,“ pyšně dodal Daník a podal mi certifikát z chovné stanice.

Když jsem viděla ta rozzářená očka mých dětí, nezbylo mi nic jiného, než se s tím smířit. Musela jsem ocenit, jak to samy pěkně zařídily, i když peníze na chlupáče s papírem původu jim dali moji rodiče.

Nový život se psem

Od té doby v naší rodině nastal nový letopočet – před Bertíkem a pak. Ráno jsme se s dětmi ve venčení střídali, ale večerní procházky jsem si zamilovala. Bylo to příjemné jen tak chodit po parku, čistit si hlavu od každodenních starostí. Pejskaři jsou navíc taková zvláštní skupina lidí – rádi si o svých čtyřnohých kamarádech povídají. Za měsíc už jsem znala jménem všechny psy ve třech nejbližších parcích a s jejich páníčky se zdravila i v supermarketu.

Nejvíc jsem se potkávala s majitelem bassetí slečny Diny. Měla smutný výraz, typický pro tyhle psy, stejně smutně se chvílemi tvářil i její páníček, sympatický muž něco přes čtyřicet. Nejdřív jsme se vídali tak jednou či dvakrát týdně, potom to bylo každý večer.

V parku jsme čekali, než se naší psi vyběhají a vyřádí, dívali jsme se na ně a krom pár frází: „To je dneska ale počasí“! – nebo „To bude mít zase bláto za ušima,“ jsme si nic vlastně neříkali. Tak jsme tak vždycky spolu stáli a mlčeli.

Konečně začal mluvit

Až asi po třech měsících jsem večerní procházku výjimečně nechala na dětech, když jsem měla sraz s kamarádkami. Druhý den jsem si všimla, jak se ten můj známý-neznámý pejskař netrpělivě rozlíží kolem.

„To jsem rád, že vás vidím,“ vyhrkl. „Promiňte… dobrý den. Měl jsem včera strach, jestli nejste nemocná, když jste nepřišla. Už dávno jsem vás chtěl požádat o telefon, jestli by vám to nevadilo,“ tiše dodal.

„Snad se nejdřív představíme,“ se smíchem jsem reagovala. „Já jsem Dana.“ – „Petr,“ usmál se. Postupně jsem se dozvěděla, že je rozvedený. Žena byla Američanka a s jedinou dcerou Jessikou se odstěhovala zpět do Kansasu. „Sice mi nijak nebrání se s Jess vídat, ale co vám budu povídat, znám ji nejvíc ze Skypu.“

Kromě společného venčení psů jsme začali chodit taky do kina a divadla. Oblíbili si ho i Dan s Denisou.

Už víc než sedm let jsme manželé. Za to, že jsem ve čtyřiceti potkala svého báječného muže, vděčím našim psům – a samozřejmě mým dětem.