Nakonec jsem se otřepala, co jiného mi taky zbývalo. Děti se s Davidem nejprve pravidelně stýkaly, z jeho strany však pomalu ubýval zájem, když se stal znovu otcem malého chlapečka. Dan i Denisa mi dělali jen radost, práce mě bavila – prostě jsem šla životem dál.
Zdálo se mi, že před mými narozeninami jsou Daník s Deniskou takoví tajemní, ale to, co mi darovali, jsem fakt nečekala ani v divokém snu! „Mami, mami, pojď sem rychle,“ volali na mě Daník a Deniska. Daník držel v ruce malou zvířecí přepravku, kde kňučela zrzavo-hnědá kulička! „To je Bertík, zlatý retrívr,“ poučila mě Deniska.
Ne že bych neměla ráda zvířata, jen jsem k nim do té doby měla takový zdrženlivý vztah. A hlavně mě nenapadlo si pořídit štěně. „Maminko, má i rodný list,“ pyšně dodal Daník a podal mi certifikát z chovné stanice.
Když jsem viděla ta rozzářená očka mých dětí, nezbylo mi nic jiného, než se s tím smířit. Musela jsem ocenit, jak to samy pěkně zařídily, i když peníze na chlupáče s papírem původu jim dali moji rodiče.
Od té doby v naší rodině nastal nový letopočet – před Bertíkem a pak. Ráno jsme se s dětmi ve venčení střídali, ale večerní procházky jsem si zamilovala. Bylo to příjemné jen tak chodit po parku, čistit si hlavu od každodenních starostí. Pejskaři jsou navíc taková zvláštní skupina lidí – rádi si o svých čtyřnohých kamarádech povídají. Za měsíc už jsem znala jménem všechny psy ve třech nejbližších parcích a s jejich páníčky se zdravila i v supermarketu.
Nejvíc jsem se potkávala s majitelem bassetí slečny Diny. Měla smutný výraz, typický pro tyhle psy, stejně smutně se chvílemi tvářil i její páníček, sympatický muž něco přes čtyřicet. Nejdřív jsme se vídali tak jednou či dvakrát týdně, potom to bylo každý večer.
V parku jsme čekali, než se naší psi vyběhají a vyřádí, dívali jsme se na ně a krom pár frází: „To je dneska ale počasí“! – nebo „To bude mít zase bláto za ušima,“ jsme si nic vlastně neříkali. Tak jsme tak vždycky spolu stáli a mlčeli.
Až asi po třech měsících jsem večerní procházku výjimečně nechala na dětech, když jsem měla sraz s kamarádkami. Druhý den jsem si všimla, jak se ten můj známý-neznámý pejskař netrpělivě rozlíží kolem.
„To jsem rád, že vás vidím,“ vyhrkl. „Promiňte… dobrý den. Měl jsem včera strach, jestli nejste nemocná, když jste nepřišla. Už dávno jsem vás chtěl požádat o telefon, jestli by vám to nevadilo,“ tiše dodal.
„Snad se nejdřív představíme,“ se smíchem jsem reagovala. „Já jsem Dana.“ – „Petr,“ usmál se. Postupně jsem se dozvěděla, že je rozvedený. Žena byla Američanka a s jedinou dcerou Jessikou se odstěhovala zpět do Kansasu. „Sice mi nijak nebrání se s Jess vídat, ale co vám budu povídat, znám ji nejvíc ze Skypu.“
Kromě společného venčení psů jsme začali chodit taky do kina a divadla. Oblíbili si ho i Dan s Denisou.
Už víc než sedm let jsme manželé. Za to, že jsem ve čtyřiceti potkala svého báječného muže, vděčím našim psům – a samozřejmě mým dětem.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Když jsem se na začátku ledna dívala do zrcadla, sevřel mě stejný tíživý pocit, který mě provázel…
Když jsem se poprvé setkala s Honzou, připadala jsem si zase živá. Sama po rozvodu už druhým rokem,…
Dvanáct let. Tak dlouho byl Lukáš součástí Klářina života. Byli spolu od prahu dospělosti, prošli…
Když se řekne devadesátá léta, vybaví se mi hlavně svoboda a obrovský svět, který se po sametové…
Staré přísloví říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Je to pravda, nebo jen okřídlený…
Byl to víkend, na který jsem se těšila. Já a Jakub, jen my dva, daleko od všeho na Šumavě. Počasí…
„Byla zima roku 1953, kdy Marie, mladá žena z malého českého městečka, stála uprostřed svého…
Martin v sobě cítil prázdno, které se snažil zaplnit hazardními hrami. Nikdy by ho ale nenapadlo,…