Čas jen pro mě

Zamilovala jsem se během studijního pobytu

Studentka ekonomie, byla jsem tam na Erasmu, poprvé sama, cizinka ve městě, které vonělo žlutými vaflemi a kouřem z uhelných kamen. „Jak se ti tady líbí?“ zeptal se mě polsky, i když věděl, že rozumím sotva pár slovům. Usmála jsem se a v duchu si přísahala, že si tu krásnou řeč osvojím. Dával mi hodiny polštiny výměnou za české pohádky a společně jsme objevovali uličky starého města. „Ivko, pojď, ukážu ti něco, co žádný turista nezná.“ Byl vždycky takový – otevřený, laskavý, poctivý.

Zamilovala jsem se už během prvního měsíce. Po večerech jsme sedávali na paletách v jeho podkrovním bytě, pili sladkou malinovku a plánovali, jak budeme cestovat. Všechno mi připadalo možné a krásné. Po promoci jsme se v Krakově vzali v malém kostelíku posetém svíčkami. Moje babička plakala štěstím, maminka měla obavy, ale já byla přesvědčena, že začínáme velký společný příběh.

Tip na zajímavou knihu

Rebecca, studentka egyptologie a vášnivá čtenářka regentských romancí, se ráda účastní historických rekonstrukcí a během jedné z nich se přihodí něco nevysvětlitelného: ocitne se v Londýně roku 1816. Navíc se zde stala nejžádanější debutantkou mezi starými mládenci z vyšší společnosti. Při hledání svého pana Darcyho však upoutá pozornost té nejméně žádoucí partie: korzára Reedlana Knoxe, muže s temným šarmem a přinejmenším skandální pověstí. A s takovým by se slušná mladá dáma opravdu stýkat neměla. Když však Rebecca odhalí jistá tajemství a podezřelé spiknutí šlechty, její smysl pro spravedlnost ji nutí jednat. Jenže nikdo není ochoten riskovat svou čest, aby jí pomohl. Nezbývá jí než se obrátit na jediného možného člověka: Reedlana Knoxe. Jenže co když se nakonec ukáže, že korzár je zajímavější než gentleman, o kterém Rebecca vždycky snila? A neměla by se raději vrátit do současnosti? (Vydává nakladatelství Ikar.)

Farma v Polsku

Když jsme se po svatbě přestěhovali k Januszovým rodičům na farmu na východě Polska, začal život, o kterém jsem předtím neměla ani tušení. „Ivko, podívej, tohle je naše budoucnost,“ ukázal na rozlehlá pole a stádo krav. „Tady si vybudujeme něco vlastního.“ První týdny byly téměř idylické. Naučila jsem se dojit krávy, sekat trávu i péct chléb v peci. „Jsi moje polská žena,“ smál se Janusz a jeho matka mě každý večer objímala, jako bych byla její dcera.

Když se nám narodila Hana, byla jsem šťastná a unavená. Janusz pracoval od rána do noci, já se starala o dům a dítě a večery trávila u kamen, když mi Hana konečně usnula v náručí. Druhé dítě, Kuba, přišel na svět další jaro. „Má krásné oči po tobě,“ říkal Janusz a já se snažila vnímat jen jeho hřejivou dlaň na svých zádech a ne tu horu povinností, která se na mě valila.

Práce bylo čím dál víc a já čím dál méně stíhala. „Ivko, dneska musíme ještě posekat seno a večer přijede obchodník s obilím,“ připomínal Janusz. „Kuba má horečku,“ řekla jsem tiše. „Zvládneš to? Já tu musím být.“ Byla jsem unavená, někdy i smutná, ale vždycky jsem si říkala, že takový je venkovský život.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže

Musím domů!

A pak, když jsem zjistila, že čekáme třetí dítě, najednou se mi všechno začalo rozpadat pod rukama. „Nezvládnu to, Januszi,“ řekla jsem mu jednou večer, když děti spaly. „Já už vážně nemůžu. Chci zpátky. Chybí mi domov. Chybí mi čeština, rodina…“ Chvilku mlčel. „Ivo… tady jsi doma,“ zašeptal. Ale nebyla to pravda. Já věděla, že už dál nemůžu – ani pro děti, ani pro Janusze, ani pro sebe.

Seděla jsem v kuchyni, v ruce šálek silného černého čaje, a přemýšlela, kde se ta dívka z Erasmu ztratila. Cítila jsem, že potřebuji zpátky ke kořenům, ke své řeči, do svých ulic a k lidem, kteří mě znají od dětství. „Co bude dál?“ ptal se Janusz. „Nevím, ale musím domů,“ odpověděla jsem popravdě.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Olgy (56): Bigamista

Konec polského snu

Moje rozhodnutí odjet bylo těžké, ale v tu chvíli jediné možné. Balení kufrů mi připadalo jako nekonečné loučení: se zahradou, s Januszem. „Odpusť mi, že to vzdávám,“ řekla jsem tiše, když jsem ho naposled objala v ranním šeru. „Možná jednou přijedeš ty, nebo se všechno změní… Ale teď musím jít.“

Vlak do Česka mi připadal nezvykle tichý. Děti spaly na mých kolenou, já pozorovala, jak se polská krajina mění v české kopce. V srdci jsem cítila bolest i úlevu, smutek i klid. Věděla jsem, že se vracím domů, ale kus Polska už ve mně vždycky zůstane.

A tak skončil můj polský sen. Ne hořce, spíš s tichým pochopením, že některé lásky dokážou proměnit život, ale ne pokaždé vydrží všechno.