Čas jen pro mě

Nejhorší bylo přiznat si, že mám problém

Martin dlouho neviděl problém. Říkal si, že to má pod kontrolou, že jde jen o nevinné hraní, které sice něco stojí, ale není to nic vážného.

„Dokud jsem hrál za svoje peníze, tak jsem nad tím ani moc nepřemýšlel,“ vzpomíná. Zlom přišel ve chvíli, kdy si poprvé vzal půjčku, aby mohl hrát. „To, že mám asi problém, jsem si uvědomil po tom, co jsem si vzal první půjčku na to, abych mohl hrát a zkusit získat prohrané peníze zpět.“

Právě tehdy se podle něj roztočila spirála, ze které už nešlo jednoduše vystoupit. „Když do toho vstoupí půjčky, tak hrajete proto, abyste měli na splátky. Ego a strach z reakcí od rodiny a blízkých vám nedovolí přijít a říct – podělal jsem to.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Petra (44): Byl jsem závislý na automatech

Online gamblerství

Martin hrál výhradně online, přes mobilní telefon. „Bylo to anonymní. Pohodlné. Nikdo mě neviděl, nikdo se neptal. Nemusel jsem jít někam, kde bych riskoval, že mě někdo uvidí.“

Právě anonymita, pohodlnost a dostupnost odkudkoliv dělá z online hraní zvlášť nebezpečný prostor. Pokud si hráč hned na začátku nenastaví jasná pravidla a limity, velmi snadno se může ocitnout v situaci, kdy už nemá kontrolu.

O tom, že si půjčuje peníze, nikomu neřekl. Ani manželce, ani přátelům. Před ostatními působil klidně, ale uvnitř to byl neustálý stres, napětí, výčitky a tlak. Nemohl se soustředit a byl nervózní, když nemohl hrát.

„Byl to takový únik z reality. Hraní mi začalo vyplňovat díru vevnitř, kterou jsem neuměl zaplnit jinak,“ říká.

Tip na zajímavou knihu

To, co se od žen očekává a jaké to je skutečně existovat jako žena v dnešním světě, jsou dvě různé věci. A my se vyčerpáváme ve snaze zacelit tu propast. Autorky, sestry Emily a Amelia Nagoski vám pomohou ukončit až příliš známý cyklus pocitu ochromenosti a vyčerpání. Soucitně mluví o překážkách a společenském tlaku, kterým čelíme a ukazují, jak se můžeme bránit. (Vydává nakladatelství Mimochodem.)

Chtěl jsem to zastavit

Nakonec přišel moment, kdy Martin přestal věřit, že je z toho cesta ven. „Chtěl jsem to zastavit. Ne to hraní. Celé tohle všechno.“ Rozhodl se spáchat sebevraždu, protože v tu chvíli už neviděl jiné východisko, naštěstí byl pokus neúspěšný. Záchranu přinesla až hospitalizace na psychiatrii.

Martin se rozhodl obrátit na odborníky a podstoupit léčbu závislosti. „Léčba začala na psychiatrii, kde jsem byl hospitalizovaný z důvodu pokusu o sebevraždu. Tam jsem se dal relativně rychle dohromady, spoustu věcí mi tam došlo prakticky hned – včetně toho, že řešit to takhle byla největší hloupost.“ 

Následoval přesun do léčebny, kde absolvoval klasickou léčbu pro závislé. Ta trvala přibližně pět měsíců. Uvědomil si, že přežil, a že má šanci začít jinak. „Řekl jsem pravdu. Všechno. Manželce, doktorům. Byl to nejhorší a zároveň nejdůležitější moment v mém životě.“

Návrat do života je těžší, než si lidé myslí

Po návratu z léčby přišla náročná adaptace do běžného prostředí. „Vyjdete z léčebny a víte, že už v tom nikdy nechcete pokračovat. Odcházíte jako nový člověk. Ale pro ostatní jste gambler a začínáte absolutně od nuly u všech.“

Nejtěžší, podle Martina, nebylo vyřešit si finance nebo práci: „Nejtěžší bylo chodit mezi lidi, které jsem znal předtím. Přátele, kolegy, sousedy. Všichni se vás bojí. Zároveň vy se bojíte lidí, které potkáte. Říkáte si – ví to o mně? Neví? Přijdete si, že na vás každý kouká, ale přitom se vás nikdo na nic nezeptá.“

Po návratu domů si s manželkou nastavili konkrétní pravidla. „Manželka má přístup k bankovním účtům. Nemám bankovnictví v telefonu. Žádné online platby bez jejího vědomí. Žádné tajnosti.“ Martin se také zapsal do Rejstříku vyloučených osob a oficiálně si zablokoval přístup k hazardním hrám. „Musel jsem přestat hrát sám se sebou. Přestat zkoušet, co ještě zvládnu, a co už ne. To je totiž past – myslet si, že když už rok nehraju, můžu si zkusit jedno kolo jen tak. Nejde to. Není to jako dieta, kde si občas dáte koláček. Tady vám jedno zatočení může vzít celý rok.“

Nečekejte, až padnete na dno

Martin dnes otevřeně radí ostatním, protože ví, jak těžké je přiznat si problém. Snaží se pomoct těm, kteří mají pocit, že se jim hraní začíná vymykat z rukou – i těm, kteří si možná jen kladou otázku, jestli je u nich všechno ještě v pořádku. Mluví i jejich k blízkým, kteří tuší, že se něco děje, ale nevědí, jak zasáhnout.

„Ať si řeknou o pomoc hned. Ať to neberou na lehkou váhu. Ať si to nenechávají pro sebe. Řeknout to nejbližším – ti většinou pomohou.“ Pomoci může právě zmíněný Rejstřík vyloučených osob, odborná léčba, ale i preventivní opatření. „Ať přijmou to, že prohrané peníze už zpět nedostanou, a udělají všechna možná opatření, co jdou, aby už dál hrát nemohli. Ani za minimální částky. Je to tak tenký led, že chybí strašně málo, aby se to zase rozjelo.“

O svém příběhu mluví anonymně na svém instagramovém profilu Dno_Gamblera. „Založil jsem profil, kde o tom mluvím a píšu. Sice anonymně, ale tam se mě může kdokoliv na cokoliv zeptat. A sám jsem překvapený, kolik lidí se s tímto problémem trápí.“

Co dělat, když máte s hraním problém?

• Prvním krokem je to, že si svůj problém přiznáte.
• Pokud máte ve svém okolí osobu, které důvěřujete a pomůže vám, zkuste se jí svěřit. Velice často pocítíte velkou úlevu, protože na problém nejste sami.
• V neposlední řadě je vhodné vyhledat pomoc odborníka, který dokáže posoudit, jak rozsáhlý váš problém je a která řešení jsou pro vás ve vaší situaci nejvhodnější. Pokud v souvislosti s hazardem řešíte i finanční či právní potíže, je vhodné kontaktovat i odborníky na danou problematiku, kteří vám pomohou situaci vyřešit.
• Centra, kde jsou připraveni vám pomoci, jsou přehledně zaznamenaná v Mapě pomoci, kterou spravuje projekt Zodpovědné hraní. 
• Kromě toho můžete využít i anonymní Linku pomoci na čísle +420 777 477 877, kterou provozuje Centrum Naberte kurz Společnosti Podané ruce ve spolupráci s projektem Zodpovědné hraní.
• Důležité je pomoc vyhledat a začít okamžitě jednat. Sám uživatel si ale svou začínající závislost často neuvědomuje, proto je důležitá i vnímavost okolí. Právě rodina nebo přátelé mohou být prvními, kdo mu podají pomocnou ruku.