Čas jen pro mě

Život měli před sebou

V zapadlé vesničce na Vysočině, kde se mezi kopci vinuly pole a jabloně voněly v jarním vánku, se v roce 1951 konala skromná svatba. Jaroslav, mládenec s mozoly na rukou a tichým pohledem, si bral Ludmilu – drobnou, bystrou dívku s očima jako letní nebe a smíchem, který rozsvítil i ty nejpochmurnější dny.

Snila o tom, že bude učitelka nebo dokonce lékařka, ale rodiče ani Jaroslav neměli pro studium pochopení. „Na co jsou holce studia?“ divila se máma. „Lidko, ženská musí umět vařit, postarat se o domácnost a o chlapa. Ty máš dokonce dvouletou hospodářskou školu, to ti musí stačit.“ – „Liduško, proč potřebuješ maturitu?“ pro změnu nechápal Jaroslav. „Na to, co děláš, ti ta dvouletá škola přece stačí...“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Olgy (56): Bigamista

Chvíli byli šťastní

Byli mladí, oba jen něco přes dvacet, a svět jim připadal jako velké dobrodružství, i když právě kolem nich rostl nový režim, který stahoval opony, zavíral hranice a rozkazoval, komu co patří. Jaroslav pracoval v družstvu jako traktorista, Ludmila tam nastoupila jako úřednice, účetní, sekretářka... prostě holka pro všechno. 

Zpočátku byli šťastní. On ji miloval s jednoduchostí venkovského života, ona ho měla ráda jako bezpečný přístav. Ale život v domě jeho rodičů, kde stěny byly tenké a každé slovo se vrátilo jako bumerang, zača Ludmilu dusit. Její sny o vzdělání, velkoměstě, o kavárnách, o svobodě se pomalu ale jistě vzdalovaly každodenní rutině – kromě práce doma starost o slepice a králíky, okopávání brambor, zelenina na záhonku.

Tip na zajímavou knihu

Colette, celým jménem Sidonie-Gabrielle Colette (1873–1954), byla francouzská spisovatelka, novinářka a varietní umělkyně. Roku 1948 byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Ve své tvorbě se zaměřovala na líčení citů, instinktů a erotických vztahů. V novele Gigi se soustředí na mladou pařížskou dívku, která se připravuje na kariéru kurtizány. V próze Kočka vypráví o specifické formě nevěry. (Vydává nakladatelství Odeon.)

Plíživé odcizení 

V roce 1952 přišel do vesnice nový agronom – vysoký, sebevědomý muž z města. Jindřich měl vyžehlenou košili, hodně četl a na venkovských zábavách tancoval tak, že na něj dívky zíraly s otevřenou pusou. Ludmila s ním nejdřív mluvila jen mezi řečí – o práci, o počasí, pak si povídali o knížkách a Jindra jí vybíral ty nejzajímavější ze své bohaté knihovny. 

Ale slova se prodlužovala, pohledy prohlubovaly.

Zato doma se pomalu vzájemně odcizovali s Jardou. Lída chodila domů z práce čím dál později. „Zase jsi byla pryč... kde jsi byla tak dlouho?“ vyptávala se tchyně a nezapomněla dodat: „Kdybych Járovi nevařila, umřel by hlady. Nikdy mě nenapadlo, že budeš tak neschopná hospodyně.“ Jarda buď mlčel, nebo šel do hospody.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Simony (44): Láska jako z červené knihovny

Rozhodnutí

Ve čtvrtek 26. února 1953 bylo ráno tiché, mrazivé. Když Jarda jako vždy v půl šesté ráno vstal, vedle něj už byla ustlaná postel. V kuchyni na stole ležel složený lístek:

Jardo, odcházím. Nechci ti ubližovat lhaním. Neptej se, kam jdu. Buď šťastný.

Další překvapení čekalo předsedu družstva. Na stole mu ležely dvě výpovědi, Lídina a agronoma Jindry.

Pro Lídinu rodinu, rodiče a dva starší bratry to byla taková ostuda, že se dcery a sestry zřekli. Jardova matka zase všude vyprávěla, jak Lída jejich synovi ublížila a nevážila si hodného muže a dobrého bydla.

Nový život začali v Brně. Marie si dodělala maturitu, nastoupila jako družinářka, dálkově vystudovala a skoro ve třiceti si splnila dávný sen a stala se učitelkou. S Jindrou vychovali dvě dcery, radovali se z pěti vnoučat a dožili se i dvou pravnoučat. Jindra zemřel skoro v devadesáti a Marie svou velkou životní lásku přežila jen o pár měsíců. 

Dětem a vnoučatům zůstala v paměti věta, kterou často říkala: „Nebojte se lásky. Tu pravou určitě poznáte. A pak jděte za ní, nebo zůstanete nešťastní.“