Čas jen pro mě

Kdo bych tlustou ženskou?

„Báro, už je ti šestatřicet,“ říkala jsem si tiše, „a pořád jsi sama. Možná je to tím, jak vypadáš. Kdo by chtěl ženu s takovou postavou?“ Tyhle myšlenky mě pronásledovaly hlavně večer, když jsem seděla sama v bytě a slyšela tlumený smích sousedů za zdí.

Práce učitelky ve školce mě naplňovala, děti byly jako slunce – někdy hřejivé, někdy spalující. Snažila jsem se být pro ně trpělivá, usměvavá, vymýšlet hry, které je zaujmou, a překonat únavu, která se na mě lepila jako těžká deka. Každé ráno jsem se dívala do šatny vedle kolegyně, která měla postavu jako z katalogu, a v duchu si slibovala, že tentokrát už opravdu zhubnu.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Dariny (45): Život běží kolem mě

Váha šla dolů rychle

Nový rok pro mě vždy znamenal naději na změnu. Prvního ledna jsem si dala předsevzetí, tentokrát opravdu radikální. Začala jsem běhat každé ráno, přidala posilovnu třikrát týdně, doma jsem ještě večer cvičila podle videí na internetu.

A jídlo? „Odteď si dáváš jen polévku, maximálně kousek zeleniny k večeři,“ řekla jsem sama sobě a vyhodila všechny sladkosti i pečivo z lednice. Nechtěla jsem s tím jít za lékařem, bála jsem se, že by mi řekl, že to přeháním nebo že by mi naordinoval „zdravý rozum“.

Váha šla dolů rychleji, než jsem čekala. Každé ráno jsem se těšila na číslo na váze a s každým shozeným kilem jsem si říkala, že jsem konečně na správné cestě. „To dáš, Báro! Ještě pár kilo a všechno bude lepší,“ povzbuzovala jsem se.

Tip na zajímavou knihu

Rose McCarthyová, šéfredaktorka jednoho z nejlepších newyorských časopisů, se po smrti manžela ještě více sblížila se svými čtyřmi dcerami. Athena, Venetia, Olivia i Nadia se rovněž těší úspěšné kariéře. Nejmladší Nadia má za manžela autora bestsellerů Nicolase Bateaua a považuje svůj život za dokonalý, dokud se v bulváru neobjeví zpráva o Nicolasově románku s oslnivou mladou herečkou. Zlomená a veřejně ponížená Nadia hledá útěchu a podporu u své rodiny a ta se snaží vrátit její život do správných kolejí. Zatímco spolu matka a dcery tráví více času, uvědomují si, na čem v životě nejvíce záleží. (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Projevilo se vyčerpání

Jenže brzy se začaly hromadit problémy. Byla jsem unavená, podrážděná, vstávání do práce mě vyčerpávalo už u snídaně. Všimla jsem si, že mi začaly padat vlasy, že mám suchou pleť a někdy mě z ničeho nic rozbolela hlava.

Jednoho dne jsem si v práci všimla, že už jsem druhý měsíc nedostala menstruaci. „To je jen stresem,“ uklidňovala jsem se, ale v koutku duše jsem tušila, že je něco špatně. Děti ve školce mě vyčerpávaly víc než dřív, často jsem ztrácela trpělivost a někdy jsem musela na chvíli odejít na chodbu, abych se nadechla. Kolegyně si všímaly, že jsem poslední dobou bledá a uzavřená, ale když se ptaly, jen jsem se usmála: „Asi na mě něco leze.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Michaely (42): Na chlapy mám smůlu

Totální kolaps a prozření

Vrchol přišel jedno odpoledne, kdy jsem šla navštívit rodiče. Maminka mi otevřela dveře a zalekla se, když mě uviděla. „Báro, jsi v pořádku?“ zeptala se mě, ale já jsem jí nestihla odpovědět. Najednou se mi zatočila hlava, všechno ztmavlo a cítila jsem, jak padám. Probrala jsem se až v nemocnici, s kapačkami v ruce a dvěma lékaři u lůžka.

„Slečno, máte poruchu příjmu potravy. Musíte přehodnotit svůj přístup ke zdraví,“ řekl mi primář klidně, ale s důrazem. Dívala jsem se do stropu a slzy mi tekly po tváři.

„Jak jsem mohla zajít tak daleko?“ ptala jsem se sama sebe. Ležela jsem v nemocnici několik dní a přemítala nad tím, kde jsem udělala chybu. Bylo to v tom, že jsem si myslela, že štěstí přijde, když budu štíhlá? Že mě někdo bude mít rád, jen pokud budu vypadat jako z časopisu? Zapomněla jsem, že skutečné zdraví začíná v hlavě a že laskavost k sobě samé je cennější než jakékoliv číslo na váze.

Dnes vím, že žádná radikální změna bez rozumu a odborné pomoci nevede ke štěstí. Začala jsem se učit přijímat samu sebe, hledat podporu u odborníků i přátel a pomalu se vracet ke svému tělu s úctou, ne se sebekritikou. „Báro, nejsi jen číslo na váze,“ připomínám si teď každé ráno, když se podívám do zrcadla. A doufám, že jednou dokážu být šťastná nejen pro okolí, ale hlavně pro sebe.