Čas jen pro mě

Narodila jsem se prý nedonošená s váhou dvě a čtvrt kila. Tedy podle vyprávění babičky. Máma umřela, když mi byly tři roky – leukémie. Táta se pak znovu oženil, přestěhoval do Prahy a mě nechal u babičky, máminy mámy u Zlína. Vídali jsme se jen zřídka.

Babička měla těžký život. Nejmladší z osmi dětí, rodiče se měli co ohánět. Dobře věděla, co je to mít hlad. Koncem války jí zemřel nejstarší bratr na tuberkulózu a její matka byla dlouho sanatoriu. „Leničko, važ si toho, že máš, co jíst,“ říkala. A jídlo bylo středobodem naší malé domácnosti. Dědu jsem nepoznala, opustil babičku, když byla máma ještě malá.

Voňavé vzpomínky

Moje vzpomínky na dětství doslova voní – poctivými buchtami, řízky smaženými na sádle, krupicovou kaší s „louží“ másla nebo domácími jitrničkami. Pro babičku bylo štěstí mít dost jídla, pašíka v chlívku, slepičky na dvoře a králíky v kotci.

Když o tom zpětně přemýšlím, byly jsme spolu opravdu šťastné a já prožila krásné dětství. Do školky jsem chodila až poslední rok před školou, ostatní děti mi do té doby nějak nechyběly. Do školy jsem chodila ráda, nakonec jsem si našla i kamarádky. Ale byli i spolužáci, kteří na mě pokřikovali: „Buřtíku! Špekáčku! Pozor, valí se Metráček!“ „No, co, jen je nech, Leni, vždyť si taková pěkná,“ řekla pokaždé babička. Pravdou bylo, že jsem byla tlustá, doslova obézní!

Jako na houpačce

Od puberty jsem k velké nelibosti babičky začala držet různé diety, chvíli jsem hubla, pak to zase nabrala, pak jsem shodila deset kilo, pět se vrátilo. Bylo mi sedmnáct, to jsem už byla na zdrávce, jsem se poprvé zamilovala. Honza studoval první rok vysokou v Brně a byl vysoký a štíhlý sportovec. V době našeho seznámení jsem zrovna nevypadala tak hrozně, prostě jen „oplácaná“ holka. „Leni,“ vztah na dálku nemá smysl,“ řekl mi po roce. Druhý den jsem ho zahlédla, jak se vede za ruku s mou spolužačkou – třídní krasavicí, která bydlela vedle v ulici. Rozchod jsem oplakala a zajedla.

A tak se to opakovalo pořád. Štěstí, láska a úspěch, kila dolů, rozchod, problémy, kila nahoru. Pak odešla babička, můj nejbližší člověk. Zůstala jsem sama a potácela se v depresích. Měla jsem štěstí, že Hanka, praktická lékařka, u které jsem pracovala a ze které se později stala má nejlepší kamarádka, se už na mě nemohla dívat a domluvila mi schůzku u své známé psycholožky.

Křehké štěstí

„Lenko, vy se nemáte ráda,“ konstatovala úvodem. „Twiggy z vás asi nikdy nebude, ale přejídat se nemusíte a trošku pohybu vám taky neuškodí.“ Tahle úžasná paní doktorka mi pomohla spravit to pošramocené sebevědomí a naučila mě mít ráda sama sebe. A ono to fungovalo. Když po několika měsících přišel do ordinace mladý muž, který mě pak pozval na rande, měla jsem dojem, že všechno se obrátilo k lepšímu. Petr říkal, že má rád, když je ženská za co vzít. Po pár měsících jsme se vzali, Petr měl v Ostravě byt, a narodila se Péťa. Najednou jsem zase měla rodinu! Petrovi rodiče na mě byli moc hodní a v Pétě se viděli.

První signály jsem podcenila. Petr zůstával v práci přes čas, prý nová zakázka. Pak mi „dobrá“ kamarádka řekla, že ho několikrát potkala s mladší hubenou černovláskou. „Leni, přece bys nežárlila, to je naše nová asistentka, musel jsem jí vysvětlovat, jak to ve firmě chodí.“ Vysvětlovat asi uměl dobře, protože Liduška, tak se ta černovlasá krasavice, jmenovala, po několika měsících otěhotněla.

Zhroutil se mi svět! Péťa v Praze na medicíně, v bytě jsem zůstala sama. Seděla jsem před televizí a jedla a jedla a jedla… Když u mě zazvonila Hanka, zrovna jsem se ládovala vdolečkem se šlehačkou. „Tak, to by stačilo,“ rázně řekla. „Musíš přijít na jiné myšlenky, příští týden se mnou půjdeš na zahradní party. Kup si něco nového na sebe, zajdi si kadeřnici a na kosmetiku!“

Otevřela jsem skříň, opravdu tam nebyly jediné vhodné šaty – buď byly „out“, jak říkává moje dcera, nebo jsem se do nich nevešla. Prolezla jsem snad všechna nákupní centra v Ostravě a okolí, udělala jsem si výlet do Brna, ale výsledkem byly deprese. Ty vychrtlé prodavačky v obchodech se na mě dívaly s opovržením. „Ve vaší velikosti máme jen jedny šaty,“ ukázala mi ta jedna neforemný pytel. „Musíte si zajít ke švadleně a nechat si něco ušít, na vás fakt nic nemáme,“ řekla druhá.

Vždyť mně to sluší!

Seděla jsem doma jak hromádka neštěstí, vždyť je mi přece teprve pětačtyřicet, chci se jen úplně normálně hezky obléknout na večírek! „Hani, já s tebou nepůjdu,“ vzlykala jsem do telefonu. „Šaty na mě prostě nikde nemají!“ „Hloupost, to vyřešíme,“ odpověděla Hanka. Za hodinu volala: „Našla jsem obchod pro baculky, máš to tramvají jen pár stanic.“

Nechtělo se mi tam, to bude určitě strašná móda, když to je pro tlusté. „Už jsi tam byla?“ Tlačila na mě Hanka. „Víš, co? Dneska odpoledne to v ordinaci zvládnu dvě hodiny sama a ty si tam zajedeš,“ oznámila mně nekompromisně.

Jen co jsem vešla dovnitř Bellazu, tak se obchod jmenuje, oslovila mě mladší trochu baculatá žena. „Máte přání? Potřebujete pomoci s výběrem?“ „Já vlastně nevím, šaty na večírek, ale nemám žádnou představu…“ „Proto jste přece tady, tak s do toho dáme! Velikost 52, že?“ Najednou jsem si připadala, jak ve filmu Pretty Woman. Mladá žena mi nosila do kabinky různé šaty. A světe, div se, ony mi všechny padly! Ani ve snu by mě nenapadlo, že mohu mít modré pouzdrové šaty z krajky. Ani nebyly drahé, stály dva tisíce.

A pak jsem se opravdu rozplakala. „Už dlouho na mě nikdo nebyl tak hodný,“ vzlykala jsem a vychrlila na ní úplně všechno, co jsem prožila. Usmála se: „Vždyť to není tak hrozné. Sem chodí mnohem silnější dámy. Pro každou tu něco najdeme nebo objednáme.“

To bylo v létě. Teď už jsem tu stálou zákaznicí. Zrovna včera jsem si objednala modré kárované šaty s třpytivým proužkem. Musím se pochlubit, už ne velikost 52, ale 50. Trochu jsem totiž zhubla. To kvůli Martinovi, seznámila jsem se s ním na té zahradní party. V těch šatech spolu půjdeme na vánoční večírek.