Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Viktórie (57): Manželův „křest ohněm“
Flickr
Příběhy ze života

Příběh Viktórie (57): Manželův „křest ohněm“

datum: 7. 4. 2019 0:05 autor: podle příběhu Viktórie S. napsala Lada Sychrovská
Rodinné tradice by se měly dodržovat. Porušíme-li je, může se nám běh života razantně změnit.

Pocházím z Trebišova na východním Slovensku. Do Čech jsem se vdala už před dvaadvaceti lety. Moje původní rodina je silně nábožensky založená. Moraváci by to snad chápali, ale pro manžela „Pražáka“ to byla zpočátku rarita. Zvlášť, když maminka uctívá pravoslavné ikony.

V parádním pokoji jí léta letoucí stojí na poličce opřené dvě dřevěné desky Zvěstování Bohorodičky a Bohorodička s Kristem. Představují maminčino království. Ikony jsou jejími nejbližšími přáteli a rádci. Pochopitelně ty všední „drby“ probírá se sousedkami, ale jedná-li se o něco zásadního, neudělá krok bez souhlasu těch dvou obrazů. Stejně tak se s nimi běží hned podělit o každou novinku a radost.

Okno do nebe

Dodnes vidím zmatek v manželových očích, když se přijel mamince na Slovensko představit. Jen překročil práh, odvedla ho ke svému „oltáři“, kterému se tu říká okno do nebe. Chvíli tam tiše postáli, teprve pak ho objala a postavila v kuchyni na kafe.

První ikonu dostala jako svatební dar a druhou jí přivezl táta z montáže někde na Dálném východě. U nás je totiž taková pověra, že darovaná ikona přináší štěstí a úlevu. Nikdy se ale nesmí koupit! To se pak její moc obrátí a do domu vnese žal a bolest.

Skutečně jsme si nevedli špatně. Bývali jsme sice často jen s mámou, protože táta odjížděl daleko za prací, ale přivážel dost peněz a spoustu dárků. Ten podivný rok se táta opět počátkem jara vypravil na dva měsíce za hranice. Mobily neexistovaly, spojení představoval jen sem tam nějaký dopis. A právě tou dobou objevila máma u své bývalé spolužačky Emílie v Košicích překrásnou ikonu, která jí doslova učarovala. „Emilko, ty jemné rysy mi připomínají moje mládí,“ rozplývala se nad ní maminka. „Je nádherná, viď,“ přitakávala majitelka toho skvostu. „Moc,“ vzdychala před ní maminka, „jako by mě něčím přitahovala.“

Toužila ikonu získat, ale Emílie byla neoblomná: „Hm, už ji tu byl okouknout nějaký Němec,“ napínala maminčiny nervy její kamarádka. Deskové obrazy přicházely do módy a na Slovensko jezdila spousta cizinců, kteří je skupovali. Nešťastná maminka Emílii k daru nepřemluvila a táta byl daleko… Bála se, že obraz už nikdy neuvidí, a tak se rozhodla. Vybrala poměrně velkou sumu peněz a z Košic si „ten poklad“ přivezla domů.

Rodinné překvapení? Spíš šok!

Parádní pokoj teď rozsvítily ikony tři a maminka psala tatínkovi: „Peter, až přijedeš, něco tě tu čeká.“ Březen se překulil do dubna, máma vysmejčila dům, aby bylo při tátově příjezdu vše jako ze škatulky. Uplynul týden, druhý, celý měsíc… nic. Až v květnu přišel dopis z Rakouska: „Usadil jsem se tu. Doma mě nečekejte. Nezlobte se. Táta.“

„A je to tady!“ rozplakala se máma, „zlo ukazuje svoji tvář.“ Smůla se na nás začala sypat doslova ze všech stran. Já jsem chytila zápal plic – máma otočila ikonu malbou ke zdi. Brácha propadal ve škole a vše se završilo pohřbem babičky. Zoufalá maminka vzala tu drahocennost a odnesla ji do dřevníku.

S příchodem toho obrazu padal náš život stále hlouběji do propasti. Ani dvě původní ikony nedokázaly mamince ‚poradit‘.

Šance darovat ji

Rok jsme se jen tak tak drželi nad vodou. Maminka chřadla a my děti, jsme ji nedokázaly pomoct. Pak se vdávala sestřenice a ikona opět ‚ožila‘. „Ano, musím ji darovat!“ uvědomila si maminka. Drahý deskový obraz zabalila a vezli jsme ho na veselku nevěstě.

Na svatebním stole stály úhledné cedulky se zasedacím pořádkem. Vedle maminčina místa stál lísteček se jménem našeho táty – Peter. Maminka zadržovala slzy: „Copak nevíte…?“ Rozplakala se. Zezadu ji objala pevná mužská ruka. „Zlatico, odpusť mi,“ slyšela tátův hlas jako by z dálky, „všude je chleba o dvou kůrkách. Byl jsem osel. Vezmeš mě zpátky?“

Darováním ikony vplouvalo vše do starých dobrých kolejí. Brácha nakonec vystudoval vysokou, já jsem se vdala do Čech a máma je po tátově boku i v osmasedmdesáti jako rybička.  


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh (46) Blanky: Lásku babičky Boženky a dědy Františka semlely dějiny

Příběh (46) Blanky: Lásku babičky Boženky a dědy Františka semlely dějiny

Autor: podle příběhu Blanky J. (46) napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 11. 2019 0:05
Příběh Lidmily (62): „Stará“ v mladším kolektivu

Příběh Lidmily (62): „Stará“ v mladším kolektivu

Autor: podle příběhu Lidmily H. napsala Lada Sychrovská, Datum: 15. 11. 2019 0:05
Příběh Terezy (38): Chodila jsem s „mamánkem“

Příběh Terezy (38): Chodila jsem s „mamánkem“

Autor: podle příběhu Terezy Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 11. 2019 0:05
Příběh Ilony (59): Nemám děti, ale přesto mám prima vnoučka!

Příběh Ilony (59): Nemám děti, ale přesto mám prima vnoučka!

Autor: podle příběhu Ilony H. napsala Lada Sychrovská, Datum: 9. 11. 2019 0:05
Tip šéfredaktorky

60 kostlivců ze skříní slavných

23. 10. 2019 10:00 autor -red-