Čas jen pro mě

Když vznikala Československá republika, bylo mojí babičce jen několik měsíců. Narodila se 26. července 1918 na Annu, a tak ji rodiče i pojmenovali. Byla čtvrtým dítětem, a to už se u nich doma o jménech moc nepřemýšlelo.

Klidné soužití

Její otec, můj pradědeček, provozoval hospodu v malé vesničce blízko Liberce, prababička se točila kolem plotny a dětí, obdělávala malé políčko, a když bylo potřeba, pomáhala v hospodě. Malá Anička byla společenská a měla spoustu kamarádek, se kterými mluvila chvíli česky, chvíli německy. Tak to tehdy v Sudetech bylo běžné. Nejbližší jí byli o půl roku mladší dívka ze sousedství Truda a o dva roky starší Walter, Trudin bratr. Jejich tatínek Johann byl učitel na německé škole, podle babičky chytrý, hodný a čestný muž.

„Žili jsme tak v klidu. U nás v ulici toho nikdo moc neměl, byli jsme na tom stejně,“ vyprávěla. „A k tatínkovi do hospody chodili všichni – Češi i Němci.“

Konec idylky

Pak se ručičky dějin začaly točit jiným směrem. Aničce bylo patnáct, když se v Německu k moci dostal Hitler. Propaganda Henleinovců postupně vykopala příkopy nenávisti mezi oběma národy. „Tatínkovi ubyli hosté,“ vzpomínala babička. „Němci chodili raději tři kilometry do vedlejší vesnice, kde měl hospodu Němec.“ Jednou jim někdo dokonce rozbil v noci okna. Někteří čeští sousedé se v atmosféře strachu začali stěhovat ze Sudet.

Na pozadí historických zvratů se rodila láska Aničky a Waltra. Dřív by si toho nikdo nevšiml, ale teď to byl najednou problém. Když se jednou za tmy vracel Walter domů, přepadli a zbili ho dva neznámí mladíci. Vyhrožovali mu, že se to bude opakovat, pokud se s tou „českou courou“ nerozejde.

Přituhovalo, v polovině září 1938 došlo k útokům na české úřady v pohraničí a pak byla uzavřena na konci září Mnichovská dohoda a Sudety připadly Německu. Aniččin tatínek dlouho odolával, ale zůstal bez práce, bez peněz, tak se rozhodl spolu s ostatními odejít do vnitrozemí.

Přijedu za tebou!

„Aničko, to nemůže dlouho trvat, brzy za tebou přijedu,“ říkal Walter. Starší sourozenci Aničky už měli své rodiny a rozprchli se po různých místech. Anička s rodiči se přestěhovali k matčiným příbuzným k Mělníku, kde otec nakonec začal pracovat na dráze.

S Waltrem si vyměnili pár dopisů, pak narukoval na vojnu. To už Anička věděla, že je těhotná, Waltrovi to ale nenapsala. S pláčem se svěřila rodičům. Nejdřív lamentovali, ale pak prý otec řekl: „No co, je divná doba. Jeden krk navíc prostě uživíme.“  

Dítě lásky

Milena, moje maminka, se narodila v dubnu 1939. Měsíc potom, co nacisté napochodovali do Prahy. Kontakt s Waltrem se přerušil, vůbec netušil, že má dítě. Když skončila válka, bylo už Mileně šest let. Anička pořád čekala, že se Walter ozve. Nakonec se s Milenou přestěhovaly do Prahy a Anička začala pracovat jako prodavačka v obchodě s látkami.

Roky běžely, Milena vystudovala a vdala se a narodila jsem se já, pak můj bratr Marek. Byl to právě Jaroslav, můj táta, který babičku přesvědčoval, aby zkusila najít aspoň Waltrovy příbuzné. Jenže jak? Němci ze Sudet museli odejít a vazby se zpřetrhaly. Dům, kde bydleli Aniččini rodiče, někdy koncem války vyhořel, ostatně Anička i její sourozenci už dávno měli své domovy jinde. Z Čechů v původní vesnici zůstali jen staří manželé, ti si pamatovali, že Johann s manželkou a dcerou Trudi se odstěhovali už začátkem čtyřicátých let, prý někam k Norimberku. O Waltrovi tehdy nevěděli.

Noví příbuzní

V roce 1989 bylo babičce už jednasedmdesát let. A my jsme se začátkem 90. let pustili do pátrání. Napsali jsme spoustu dopisů, až jsme zjistili, že Walter žije! Odepsala nám jeho dcera Johanna. Walter utrpěl hned začátkem války zranění, dlouho byl po špitálech a na frontu se už nemusel vrátit. Usadil se právě u Norimberka, kam za ním zbytek rodiny přijel. Zkoušel po válce hledat Aničku, ale dopisy se vracely. Že má dítě, netušil. Pak se oženil, narodila se Johanna, tedy moje teta. Ovdověl před několika lety a žije sám na předměstí Norimberka.

S Johannou a její dcerou Kerstin jsme si psaly a telefonovaly – bylo to zvláštní, domlouvat se s blízkými příbuznými anglicky! A pak jsme zorganizovaly setkání. Johanna prozradila Waltrovi, že našla příbuzné Aničky, kteří přijedou. A my jsme Aničce oznámili, že pojedeme na výlet do Norimberka, kde žijí příbuzní Waltra.

Dojemné setkání

Vyrazily jsme ve třech – babička, máma a já. Ten krásný zářijový den roku 1990 mám pořád před očima. Z domu vyšel pohledný starší muž s laskavýma očima. Zůstal stát jako zkoprnělý. Díval se na nás a nemohl říct ani slovo. To moje máma to nevydržela a špitla: „Tati…?“ Pořád tam stál, tekly mu slzy, a kdyby nepřišla na pomoc Johanna, stál by tam snad dodnes. „Aničko, Aničko,“ tiše řekl a pak si s babičkou padli do náručí.

A pak, jako by chtěli dohnat ty ztracené roky, se od sebe téměř nehnuli. Během několika měsíců byla svatba – na té Walter trval. Žili střídavě u nás a v Německu. Osud jim dopřál ještě dlouhých čtrnáct let. Pak děda Walter zemřel a babička odešla jen pár měsíců po něm. Její poslední slova byla: „Teď už nás s Waltrem nic nerozdělí.“