Čas jen pro mě

Vždycky jsem obdivovala krásné herečky, zpěvačky a modelky a zároveň jim záviděla perfektní obličej a dokonalou postavu. Mně příroda do vínku nadělila trochu větší pozadí a silná stehna.

„Terezko, nechápu, proč to tak prožíváš,“ divila se máma. „Jsi prostě úplně, ale úplně normální holka. Jen máš větší zadek, to je toho! Každej chlap je rád, že je za co vzít,“ usmála se na mě. „Hlavně, že jsi zdravá, to je nejvíc.“

Asi se mu nelíbím

Jenže vyprávějte to holce, se kterou cloumá puberta! Pohled do zrcadla mě pokaždé přesvědčil, že jsem prostě strašně ošklivá a nedokonalá. A pak, světe, div se, mě pozval na rande Aleš! Nechápala jsem, proč ten o dva roky starší frajer si vybral zrovna mě. Začali jsme spolu chodit a já jsem se vznášela na obláčku štěstí a lásky. A občas taky pochybností.

„Teri, nezapomeň, večer jdeme na oslavu Jirkových narozenin… Dej si záležet na to, jak se oblékneš a nalíčíš,“ upozornil mě před návštěvou jeho kamaráda. Protivného namyšleného floutka, který střídal holky snad každý týden.

„Terko, tyhle šaty ti nesednou, dělají ti velký zadek,“ zamyšleně se na mě podíval a já už si je nikdy nevzala. „Pořiď si nějakou lepší podprsenku, máš moc malá prsa, tak je trochu zvýrazni,“ řekl mi jindy.

Byl mi nevěrný!

Milovala jsem ho silou svých osmnácti let a vůbec mě nenapadlo, že mě vlastně ponižuje. Chtěla jsem se mu zalíbit a byla jsem úplně v jeho vleku. Našim se to moc nelíbilo. „Nesmíš toho kluka ve všem poslouchat,“ domlouvala mi máma. – „Taková chytrá a hezká holka nemá zapotřebí se nechat ovládat,“ zlobil se táta.

Jenže já jsem si nepřipadala chytrá, ani hezká. V pondělí mi spolužačka Jana rádoby mile řekla: „Víš, že jsem viděla Aleše v sobotu na diskotéce s Jitkou?“ – „To ses asi spletla,“ odpověděla jsem. „Aleš jel s rodiči na chalupu, na celý víkend.“ – „Hele, já vidím dobře. A Jitka mi pak vyprávěla, jak si skvěle užili večer… a prý i noc!“

„No, co, byl jsem s Jitkou,“ netajil se Aleš, když jsem na něj se slzami v očích zaútočila, jestli je to pravda. „Podívej se na sebe, jak vypadáš,“ pohrdavě se na mě podíval. „Jíťa je jiná liga.“

Šetření na liposukci

„Terezko, no, tak, Terezko, neplač už,“ konejšila mě máma, „byl to nafoukaný pitomec. Takových můžeš mít na každém prstu deset!“

Ale já už jsem měla plán! Skoro celé prázdniny jsem strávila na brigádě v místním supermarketu. Našim jsem nic neřekla a za peníze z brigády se objednala na liposukci hýždí. Lékařka na jedné známé pražské klinice se na mě při konzultaci dost divně koukala: „Slečno, je pravda, že máte trochu větší zadeček. Ale hned to řešit liposukcí…“

Ani nevím, jak jsem se po zákroku dostala domů. Máma nechápavě kroutila hlavou a táta nadával. Další dva měsíce jsem chodila jen v kalhotách, abych pod nimi schovávala elastické návleky.

„Přes ty prázdniny jsi nějak zhubla,“ uznale pokýval hlavou Aleš, když jsme se náhodou potkali. „Nezajdeme na skleničku?“ Odmítla jsem, ale pochopila, že dokonalé tělo dělá zázraky.

Na klinice jako doma

Po maturitě jsem odjela studovat do Prahy. Pár známostí jsem měla, jenže stačilo, aby nějaký kluk i v dobrém rozmaru řekl, že mám malá prsa, a já zase ztrácela sebevědomí. Moje skóre do promoce bylo následující: pět kluků a sedm různých zákroků estetické medicíny – nová větší prsa, liposukce břicha, úprava nosu, úprava rtů a třikrát botox na mračivou vrásku na čele.

Všechno, co jsem vydělala na různých brigádách, šlo na plastiky. Máma už to vzdala, jen pokaždé povzdychla. Táta se mnou skoro nemluvil. „Je to káča hloupá,“ říkal prý mámě.

Překvapivě jsem se ale necítila nijak dobře. Pořád jsem se prohlížela v zrcadle a zkoumala, co ještě upravit. Chci přece být úplně dokonalá! Jen tak si mě všimne nějaký zajímavý muž!

Chce si mě vzít!

V práci, kam jsem nastoupila, se kolem mě začal nápadně točit jeden ajťák, Lukáš. Pořád mě někam zval, až jsme spolu začali chodit. Přesto moje sebevědomí bylo úplně na nule. Co když se mu nebudou líbit moje prsa? Nemám přece jen velký zadek? Na kdy naplánuju další botox?

Když mě po roce požádal o ruku, rozklepala jsem se hrůzou, jestli budu mít do svatebních šatů dokonalou postavu. „Terezko, já tě přece miluju takovou, jaká jsi,“ řekl mi Lukáš a já začala přemýšlet, co je na mě špatně.

Po svatbě jsem pořád řešila, co mám dělat proto, abych se Lukášovi líbila a neměl chuť si najít mladší – s hezčí postavou a dokonalým obličejem. Do toho jsem otěhotněla. Radost se ve mně mísila s obavami. Určitě pak ztloustnu! Budu mít vytahanou kůži na břiše jak klokan. A co prsa?

Štěstí jménem Eliška

Pak přišla na svět naše Eliška! Lukáš byl v sedmém nebi a mě pohltila vlna euforie. Kupodivu jsem i s umělými prsy kojila a cítila jsem se nesmírně šťastná. Na pravidelných procházkách s kočárkem jsem se seznámila s dalšími maminkami a tak nám čas lépe utíkal. „Asi půjdu na plastiku břicha,“ vyprávěla jednou v parku Kristýna. – „Já si nechám udělat nová prsa, dva porody jim daly zabrat,“ přidala se Michaela. „A co ty? Půjdeš taky na něco?“ obrátila se na mě.

Zase se dostavil ten příšerný pocit, že asi vypadám příšerně, že kamarádky to vidí. Ježišmarjá, co když se Lukášovi nebude líbit moje břicho?

Lukáš mě našel doma v slzách úplně zhroucenou. „Tak dost,“ zahřímal. „Jsi ta nejkrásnější holka, kterou znám. Nevím, proč jsi tak posedlá těmi plastikami. Myslel jsem, že tě to teď pustí, když máme Elišku. Bohužel nepustilo. Potřebuješ se léčit!“

Léčení na psychiatrii

Druhý den mě přes mé protesty dovedl na psychiatrii. „Váš problém je v tom, že se nemáte ráda,“ řekla mi milá doktorka ve středním věku. Kolem očí měla vrásky, výrazný podbradek a pod pláštěm se jí rýsovalo trochu větší bříško. Přesto vypadala tak spokojeně.

Docházela jsem k ní dlouhé měsíce. Byl to pokaždé krok dopředu, dva zpátky. Mnohokrát během léčby jsem se ocitla na pokraji zoufalství a deprese. Jen díky ní jsem zase objevila ztracené sebevědomí.

Už je to skoro patnáct let. Jsem šťastná máma dvou dětí, k Elišce po pěti letech přibyla ještě Anežka. Mně zase přibylo pár faldíků a špíčků, kolem očí a rtů pavučinky vrásek – těch od smíchu. Protože mám toho nejbáječnějšího chlapa na světě!