Čas jen pro mě

Dokonalá idylka

Když jsem byla malá holka, přála jsem si jednou mít manželství jako moji rodiče. V mých očích to byli dva skvělí lidé, kteří se měli rádi a svou lásku přenášeli i na mě, jedinou dceru. Teď se bráním svatbě a dětem, abych nedopadla jako máma.

Táta byl v mládí tmavovlasý usměvavý fešák s vysportovanou postavou. Máma měla taky postavu modelky a velké oči jí lemovala hustá hříva blonďatých vlasů. Táta začal hned po revoluci podnikat a dařilo se mu. Mohli jsme si tak dopřávat třeba krásné dovolené, protože naši se nemohli nabažit možnosti cestovat.

Vlastně ani nevím, kdy se to všechno zvrtlo. Možná tehdy, když jsem odešla do Prahy na vysokou školu. Máma jako účetní pracovala doma a moc se mezi lidi nedostávala. Otec býval dlouho v práci a domů se vracel unavený. Když jsem přijela domů, ničeho jsem si nikdy nevšimla.

Má ženskou!

Až jednou. Chytila jsem neplánovaně dřívější autobus. „Mami, tati, jsem tu dřív,“ volala jsem v chodbě. Nikdo mi neodpovídal. Pak jsem uslyšela z patra, kde mají rodiče ložnici, pláč. Vyběhla jsem po schodech a našla mámu, jak sedí na posteli, v ruce drží láhev s whisky a vzlyká. „Mami, co se děje? – „Tak ty už jsi tady, holčičko…,“ řekla takovým divným hlasem a zvedla ke mně uslzené oči. Všimla jsem si, že špatně artikuluje a že asi vypila víc, než je vhodné. „Táta je zase u ní.. u té…,“ blábolila. – „Já ti nerozumím. Kde že je táta?“ – „ No přece u tý ženský!!!“

Tátova asistentka Sandra, jen o tři roky starší než já, prostě tátu podle mámy uhnala. Spolkla jsem odpověď, že na to museli být dva a že táta se asi zrovna nebránil. Mámě nějaká „dobrá duše“ poslala anonym. „Nic jsem mu ale neřekla,“ otočila se na mě. – „On si tedy myslí, že nic nevíš?“ – „Nemůžu bez něj žít,“ špitla. – „Ale to přece neznamená, že mu budeš tolerovat milenku?“ – „To jsou chlapi, prostě si odskočí a vrátí se…“

Má rád obě?

„Heduško, já je mám rád obě, každou jinak,“ odpověděl mi táta na otázku, jestli je pravda, že spí se svou asistentkou. – „A to ti nevadí, že se máma trápí?“ vyhrkla jsem. – „Kdyby chtěla odejít, já bych jí přece nemohl bránit… ale ona to asi neudělá.“

Rozhodla jsem se, že se jim nebudu plést do života. Mám přítele, se kterým bydlím v Praze, a k rodičům jezdím opravdu málo. Předem se pokaždé ohlásím a oni hrají pro mě nepochopitelné divadlo. Táta se usmívá na mámu a ta se ho s láskou dotýká. Když pod nějakou průhlednou záminkou večer zmizí, máma vytáhne láhev.  

Tak to trvá už skoro deset let. Táta je přes týden doma, víkendy většinou tráví se Sandrou. To máma pere jeho prádlo a žehlí jeho košile. A navenek udržuje idylku dokonalého manželství a společně jezdí s tátou na dovolené. Ten jí kupuje drahé šperky a luxusní kabelky, asi ho přece jen trápí špatné svědomí. Máma však bohužel čím dál tím víc pije.

Snažila jsem se jí naznačit, že by bylo rozumné se rozvést, dokud je čas. Je jí přes padesát a pořád dobře vypadá. Copak se jí líbí, jak žije? Copak to pro ni není ponižující? Třeba by si mohla ještě najít nějakého přítele a začít znovu žít. „Hedi, to nejde,“ udiveně se na mě podívala. „Tátu to přejde a vrátí se domů. Bojím se jedině toho, že Sandra bude chtít dítě…“