Čas jen pro mě

Prokleté automaty

Táta pracoval na šachtě, pak bohužel utrpěl úraz. Lékaři se mu snažili zachránit nohu, ale nešlo to, museli mu ji uříznout. Všechno se najednou obrátilo naruby. Skončil na vozíku, trápil se a pak dostal infarkt, který nepřežil. Máma z malého platu táhla celou domácnost a tři dospívající děti.

Měla radost, když se Jaromír dostal na učební obor automechanik. Škola ho nebavila, zato ruce měl moc šikovné. Jenže už v prvním ročníku ho začaly zajímat automaty. Aby na ně měl peníze, dostal se do party zlodějů, kteří vykrádali auta. Bylo mu šestnáct, když ho chytili a šel do pasťáku. Ze školy ho pochopitelně vyhodili.

Domů se vrátil jako čerstvě plnoletý. Plakal a sliboval mámě, že teď už bude všechno v pořádku. Bez vzdělání, bez výučního listu – nikdo ho nechtěl zaměstnat. Skončil jako pomocný dělník na stavbě. To málo, co vydělal, znovu začal sypat do automatů. A přišlo druhé kolo – vykrádání aut, vloupačky do rodinných domů. To trvalo asi rok. Policisté ho zadrželi v den jeho jednadvacátých narozenin.

Mámu dostal do hrobu!

Po jeho nástupu do vězení se máma nejdřív nervově zhroutila, pak se doslova utrápila k smrti. Já jsem v té době maturovala a Pavel byl ve třetím ročníku na průmyslovce. Vůbec nevím, jak jsme to všechno ustáli.

O Jaromírovi jsme dlouho neslyšeli. Ani jsme nechtěli. Hlavně Pavel. „Dostal mámu do hrobu,“ říkal, „to mu nemůžu nikdy odpustit.“ Oba jsme si časem našli partnery, odsvědčili si vzájemně svatby a radovali se z toho, že máme své rodiny.

Jednou večer u mých dveří zazvonil Jaromír. Nemohla jsem ho v první chvíli poznat. Dobře oblečený, upravený. „Nebudeš tomu, Marci, věřit, ale vyhrál jsem ve sportce,“ hrdě mi oznámil. „Opravdu,“ řekl, když jsem se na něj nedůvěřivě podívala. „Vidíš ten tiket? 2 850 000 korun!“

„A proč jsi přišel?“ – „Abych se s vámi vyrovnal a zaplatil tobě a Pavlovi za to, že jste to měli těžké!“ – „Nezlob se, ale my nic nepotřebujeme,“ odpověděla jsem. „Mámu nám žádné peníze nevrátí! Ale moc ti přeju, že konečně máš možnost se postavit na vlastní nohy.“

Šanci nevyužil

„Ten to rozhází,“ skepticky se k nenadálému zbohatnutí našeho bratra postavil Pavel. Měl bohužel pravdu.

To já jsem doufala, že se Jaromír usadí, vymění ubytovny za slušné bydlení a restartuje se. Další zprávy mám jen zprostředkovaně. Naše město je přece jenom malé, proto občas nějaká sousedka něco utrousila. Nejdřív si našel přítelkyni – spíš ona jeho. Aneta byla krásná dívka s postavou modelky. Bohužel se o ní vědělo, že má ráda peníze, ale rozhodně je nerada vydělává.

Jaromír ji zahrnoval luxusními dárky, několikrát se vypravili na drahou dovolenou, navštěvovali spolu jen ty nejlepší restaurace. Peníze se během roku rozkutálely. Poslední pak prohrál v automatech. Aneta ho samozřejmě okamžitě opustila a našla si perspektivnějšího „sponzora“.

Bratra vyhodili z bytu, který si pronajímal, a nahromadily se exekuce. Ubývalo kamarádů ochotných nechat ho u sebe přespat. Skončil na ulici.

Před týdnem jsem si cestou z práce všimla viditelně opilého bezdomovce. Zarostlý a špinavý vybíral popelnice na sídlišti. Byl to Jaromír! Vůbec mě nepoznal.

Od té doby mně to nedá spát. Celá naše rodina s ním nechce mít nic společného, ale já pořád přemýšlím, jestli jsme nad ním nezlomili hůl moc brzy. Nevím, jestli mu mám pomoci, a hlavně jak?