Čas jen pro mě

Poslední červnový pátek se počasí vydařilo. Manžel Ladislav měl ten den svátek a náš zeť Petr je v kalendáři o dva dny později, tak jsme to slavili dohromady. „Mami,“ telefonovala ještě v poledne dcera Káťa, „nic nepřipravuj a odpočiň si. Objednala jsem chlebíčky a dort, cestou k vám se pro ně zastavíme. Přijedeme kolem šesté, moc se těšíme.“

Proč tak dlouho nejedou?

„Nějak nejedou,“ brblal můj Láďa, „asi je velký provoz, no jo, pátek…“ Vtom mu zazvonil telefon, který si odložil do chodby. Zaslechla jsem jen, jak opakuje: „To není pravda, to přece nemůže být pravda…“

Na ten jeho obličej nikdy nezapomenu. Byl bílý jako stěna, držel se dveří a úplně nepřítomně pořád opakoval: „To není pravda, to přece nemůže být pravda… Kačenka, Káťa, prý nežije… Volal Petr, veze sem děti.“

Bohužel to pravda byla. Katka, naše jediné dítě, zemřela vinou nepozorného řidiče. Petr ji vyzvedl z práce, jeli do školky pro tříletá dvojčátka Emičku a Rozárku. Pak Petr zamířil k obchodu s lahůdkami, kde měli objednané občerstvení na večer. Musel zaparkovat na protější straně, protože tam bylo plno.

„Za chvíli jsem zpátky,“ usmála se, když zavírala dveře. Koho napadlo, že jde o poslední slova v jejím životě? Petr se věnoval holčičkám, když najednou uslyšel skřípění brzd! Na přechodu ležela rozsypaná krabice s chlebíčky a rozjetý dort. Nepozorný řidič sportovního auta sáhl na vedlejší sedadlo pro zvonící telefon a naší Katky si na přechodu nevšiml.

Všechno se převrátilo

Kromě žalu a smutku bylo potřeba se postarat o holčičky. Nejjednodušší by bylo nechat je u nás, ale Petr se tomu bránil. „Vím, že to s Láďou myslíte oba dobře,“ tiše namítal, „ale nedovedu si představit byt bez Káti i bez nich.“

Pochopila jsem, že zůstat bez milované ženy a nemít kolem sebe ani děti, by pro něj bylo ještě horší. Petr už měl jen tatínka, který sám potřeboval pomoc. Zažádala jsem o důchod a přes týden bydlela v Praze u Petra. Starala jsem se o domácnost a o děti. O víkendu jsem pak zase navařila Láďovi a uklidila náš dům.

Nevím, jak jsme to všichni všechno zvládli. Mně práce kolem dětí pomáhala zapomenout na smutek. Mezi svým domovem a Prahou jsem jezdila přes tři roky. To už šly holčičky do školy a Petr jako programátor částečně pracoval i doma.

Pořád jsem se s tím nevyrovnala

„Slávko, Láďo…nevím, jak bych vám to jen řekl…,“ zakoktal se jednou v soboru večer, když byl u nás a holky už spaly. „Já jsem se s někým seznámil.“

Čekala jsem, že to jednou přijde, rozum mi velel přijmout to, cit se bránil. Přesto jsem udělala vstřícné gesto a řekla: „Tak nám ji přivez ukázat.“

Křečovitě jsem se držela Ládi za ruku, když přijeli a z auta vystoupila drobná černovlasá žena. „Babi, dědo, to je Jitka,“ pokřikovaly holky, které už se s ní seznámily. „Vím, že to pro vás musí být moc těžké,“ obrátila se na nás. „Já opravdu nechci nahradit dětem maminku, tu měly jen jednu. Stejně tak je mi jasné, že budete vedle Petra pořád vidět vaši dceru. Budu šťastná, když mě budete aspoň respektovat. Nic víc.“

Tři roky už spolu všichni bydlí. Našli jsme si s Láďou k Jitce cestu. Respektujeme se. K holkám se chová hezky, oblíbily si ji. O Petra se stará. On tak nějak rozkvetl. Přeji mu to.

Přesto si myslím, že život je strašně nespravedlivý.